V předchozí části autor tohoto žalmu vzpomíná na slavnou minulost svého národa. Realita je ale úplně jiná. Židé jsou jako zajatci roztroušeni po celé Babylonské říši.
K čemu jsou slavné dějiny, když je člověk přestěhován do cizí země, kde na něj všichni hledí jako na toho, který je má připravit o kus jejich chleba? Navíc, obyvatelé Babylonu dávají Židům jasně najevo, kdo je vítěz a kdo poražený. S velkou radostí urážejí Hospodina a připomínají, že všechny posvátné předměty z jeruzalémského chrámu už slouží babylonským božstvům.
Autor 74. žalmu nad tím přemýšlí. Trápí ho to, a proto volá k Bohu:
“Což neslyšíš ten posměch nepřátel?
Rouhání bláznů udělej už konec.” (Žalm 74,18)
Každý, kdo už zažil rouhání bezbožných lidí, ví, o čem autor žalmu píše. V takové chvíli ztrácíme trpělivost a přejeme si rychlý a tvrdý Boží zásah. Zapomínáme, že jen Hospodin vidí do srdce těch, kteří nám ubližují a vysmívají se naší víře i našemu Stvořiteli. Proto bychom měli v pokoře nechat na něm, kdy a jak zasáhne. Možná díky jeho trpělivému čekání někdo z těch “zlých” pochopí svůj omyl a přidá se nakonec k nám.
Ten, kdo se cítí sám a ještě k tomu utlačovaný a pronásledovaný, může mít pocit, že na něj Hospodin zapomněl a nechal ho napospas zlu. Podobně se cítí i autor tohoto žalmu, který pokračuje zoufalým voláním:
“Jsme tvojí hrdličkou,
nenech nás ve spárech dravce.
k našemu ponížení nebuď lhostejný.” (Žalm 74,19)
Nedávno jsem viděl poštolku, která ulovila holuba. Vše se odehrávalo pár metrů ode mne a já tomu holoubkovi neměl jak pomoci. Žijeme na planetě, která díky nám upadla do otroctví zla. Bez Hospodinova zásahu jsme na tom stejně jako holub ve spárech poštolky.
Žalm píše Žid. Připomíná Bohu závazek, plynoucí z uzavřené smlouvy:
“Ty jsi nám slíbil, že nás budeš chránit,
proveď nás kolem doupat násilí.
Nenech nás znovu zahanbit a hubit,
dej, ať z úst ponížených vytryskne ti chvála.” (Žalm 74,20+21)
Je pravda, že Hospodin slíbil izraelskému národu svou ochranu. Mělo to ale jeden háček. Bude je chránit, pokud na něj oni budou spoléhat na sto procent. Jen na něj a nikoho jiného – ani na sousedy a jejich božstva. Jenže to Izrael většinou dlouho nevydržel a Bůh proto musel svou ochranu na čas odejmout.
Jak z toho problému ven? Jedinou cestou ke svobodě je pokora před Hospodinem. Přiznat své selhání a svěřit svůj soud do jeho rukou:
“Vstaň, Pane, k soudu, jde o tvoje právo!
Má se snad lotr chvástat vítězstvím?
Slyšíš tu vřavu, jak se stále vzmáhá?
Zatoč s tou cháskou, jak si zaslouží.” (Žalm 74,22+23) Není snadné uznat pokorně svůj hřích ani lehké být trpělivý, když se vysmívají mé víře. Proto denně prosím Ježíše, aby mi dal obojí. Bez Ježíše jsem ztracen. Díky, Pane.