V 6. století před Kristem nastala židovská apokalypsa. Chrám je zničen. Židé nemají kde přinášet oběti. Pomalu jim dochází, jakou chybu udělali, když nebrali vážně proroky, které k nim Hospodin posílal dlouhá desetiletí. Teď jsou v poutech odváděni do zajetí a cestou hořekují:
“Rozhodli se nás vyhubit a všechny synagogy
po celé zemi v popel proměnit.” (Žalm 74,8) Není se co divit. Židé byli přesvědčeni o své výlučnost. Jsou přece Boží lid, tak se jim nemůže nic stát. Bůh vždycky varoval, ale nakonec jim stejně projevil svou milost. Zvykli si brát jeho trpělivost jako souhlas s tím, co dělali.
Jenže i Boží trpělivost má své meze a teď najednou poznávají, jaké to je, když Hospodin odejme svou ochranou ruku nad těmi, kteří raději spoléhají na pomoc pohanských božstev než na svého Stvořitele:
“Svatyni nemáme a není, kdo by kázal,
nikdo nám neřekne, kdo zastaví tu zkázu. (Žalm 74,9) Tak dlouho ignorovali poselství Božích proroků, až jsou najednou v situaci, kdy nemají nikoho, kdo by jim řekl, co je čeká. Mohou jen vzpomínat na to, co říkali Boží muži, kteří přicházeli v Božím jménu: “Co to vlastně kázali ještě před tím, než jsme je vyhnali a mnohé z nich i povraždili?”
Někteří zajatci přemýšlí a vzpomínají. Matně si vybavují poselství, které předpovídalo zajetí v délce sedmi desetiletí. Jiní volají k Bohu a rozhořčují se nad tím, že ještě nezasáhl proti babylónským vojákům:
“Bože, jak dlouho budeš trpět tohle rouhání?
Jak dlouho se ti budou vysmívat? (Žalm 74,10) Je zvláštní, jak je najednou trápí obava o to, aby se Bohu nikdo nevysmíval. Oni svým životem Hospodina uráželi dlouhá desetiletí a teď se rozčilují, že Bůh okamžitě nezasáhl vůči těm, kdo zničili chrám a vysmívají se jejich Bohu.
Většina zajatců v tom má jasno. Ví, co Bůh musí udělat a nejlépe hned:
“Nenech svou ruku zahálet,
ať na ně dopadne tvá pěst.” (Žalm 74,11) Nevím jak vy, ale já se v tom vidím. Mnohokrát jsem se rozhořčoval, když se dělo něco, co se mi nelíbilo. Horlil jsem “pro Hospodina” a neuvědomoval si, že se sám často podobám těm, vůči kterým bylo mé horlení namířeno.
Už vás někdy trápilo, když na vás dopadla “Boží pěst”?
Už vás někdy trápilo, že “Boží pěst” nedopadla na ty, co by si to zasloužili víc než vy?
Tyto pocity velice dobře znám. Proto jsem rád, že je 74. žalm součástí mé Bible. Bůh mne chce oslovit a připomenout mi, že bych měl naslouchat jeho slovu nejen když mne chválí, ale i když přináší poselství, které se mi zrovna dvakrát nelíbí.
Místo žehrání a horlení proti těm, kteří jsou podle mne horší než já, bych si měl raději připomínat vše dobré, co jsem s Hospodinem prožil. Jsem rád, že mohu stejně jako autor 74. žalmu vyznávat:
“Vždyť ty jsi náš král už odedávna,
mnohokrát jsi byl naší záchranou.” (Žalm 74,12)