Znesvěcený chrám

  1. žalm byl napsaný po porážce Judska babylónskou armádou. Chrám je zničen. Z židovské chlouby zůstaly vypálené trosky. Bůh po desetiletí varoval svůj lid, Židé ho však nebrali vážně a dál koketovali s pohanskými božstvy.

            V 6. století před Kristem Hospodin naplnil svá varování. Judsko padlo a většina obyvatel se ocitla v zajetí. Teprve tehdy Židům došlo, že to Bůh myslel vážně. Bůh jim předem oznámil, že toto zajetí bude trvat sedmdesát let. Oni si ale mysleli, že to Bůh tak dlouho nevydrží. Proto se brzy začínají ptát:
“Stále se na nás budeš hněvat, Bože?
Jsme jako ovce, které bije pastýř.”
(Žalm 74,1) Možná se nám zdá, že to, co tu zpívá autor písně, je troufalé. Pokud ale budeme upřímní a podíváme se pozorně do své minulosti, zjistíme, že se často ptáme stejně.

            I my jsme Boží lid, součást Ježíšovy rodiny. Nelíbí se nám, když se setkáváme s důsledky našich hříchů. Máme pocit, že to trvá dlouho. Netrpělivě prosíme o projev Boží milosti:
“Rozpomeň se na svůj vyvolený národ,
který jsi ze zajetí vyprostil, na svoje dědictví,
na svatou horu, svůj příbytek Sijón.”
(Žalm 74,2) Skoro to vypadá, jako by chtěl autor s Hospodinem smlouvat. Ale ruku na srdce, neděláme někdy totéž i my sami? Nesnažíme se i my někdy mluvit Bohu do jeho svědomí?

            Židé poukazovali na stav místa, ve kterém dřív přebývala Hospodinova sláva:
“Vidíš, jak je tam všechno pusté?
Ze svatyně zůstaly jen trosky.”
(Žalm 74,3) Umím si představit slzy Židů, kteří jsou v poutech odváděni do Babylónu a cestou procházejí okolo zříceniny chrámu. Jejich přemožitelé ukazují na trosky a pokřikují, že zabili i Hospodina.

            A ono to vypadá jako pravda. Tam, kde dřív mohl vstoupit jen kněz, teď pobíhají pohané a hledají zbytky zlata, které se v tom žáru rozteklo:
“Nepřítel se rozkřikuje ve tvých prostorách,
své vítězné pomníky tam postavili.”
(Žalm 74,4) Na ruinách chrámu vojáci staví pomníčky svým božstvům a Hospodin k tomu mlčí.

            Mezi pohanskými pomníčky se proplétají hledači pokladů, kterým není nic svaté. Říkají si, že bůh, který dovolil zničení svého chrámu, jim už neublíží:
“Udatní pašáci se rozháněli sekerou,
v kácení a ničení se předháněli,
otloukli krásu, řezby palicemi omlátili,
svatyni podpálili, tvůj chrám znesvětili.”
(Žalm 74,5-7) Musel to být smutný pohled, když Nebúkadnesarovi vojáci plenili chrám.

            Při čtení tohoto žalmu se musím ptát: “Proč ho později Židé zařadili do svých posvátných Písem? Nemohli o této ostudě pomlčet? Vždyť další generace by časem zapomněly!” Věřím, že redaktory, kteří kompletovali knihu Žalmů, vedl duch svatý. Přál si, aby i tato smutná píseň byla v Bibli.

            V Bibli je spousta proroctví, která se vztahují na současnost. Mám dvě možnosti – počítat s jejich naplněním, nebo je ignorovat. Židé proroky přehlíželi a tento přístup se jim nevyplatil. Ďábel se dnes snaží o to, abych udělal stejnou chybu. Chci se poučit z chyb Božího lidu. Proto prosím Boha o sílu i moudrost.