Autor 73. žalmu měl problém se závistí. Nechápal, jak je možné, že se svévolník může mít lépe než bohabojný člověk, kterému Hospodin slibuje své požehnání. Vřelo to v něm jako v papiňáku a málem i vybuchnul.
Díky tomu zjistil, že se v něm ze závisti pomalu rodila nenávist a vztek. Ještě že s tím vším přišel včas do svatyně, kde mu Bůh ukázal, jak je naivní. Teď, s odstupem času, vzpomíná:
“Když ve mně závist hlodala
a měl jsem na ně vztek,
byl jsem jen hlupák, co nic nechápe,
choval jsem se jako hovádko.” (Žalm 73,21+22) Nevím, jak byste se cítili, kdybych o vás řekl, že se chováte jak hovádko. Zde to autor žalmu píše sám o sobě. Je vzácně sebekritický. Nevím, zda bych dokázal něco podobného.
Tahle krize je už ale minulostí, a proto píseň pokračuje dál:
“Přesto ti ale patřím a chci dál zůstat s tebou,
tebe i dál se držet za ruku.
Povedeš mne podle své vůle,
nakonec mne přijmeš do své slávy.” (Žalm 73,23+24) Pobyt ve svatyni dává autorovi možnost pochopit rozdíl mezi zbohatlým svévolníkem a jím. Zatímco ten první zahyne, jeho čeká věčný život. Navíc se stane součástí Boží slávy.
Autor ví velice dobře, jak křehká je jeho víra. Proto vyznává:
“Koho bych měl v nebi, když ne tebe, Bože?
Nic jiného mne ani netěší.
Mé tělo chřadne, srdce slábne,
má věčná jistota je jenom Bůh.” (Žalm 73,25+26) Když jsem byl mladý, tak jsem věřil, že vše zvládnu sám. Měl jsem dost síly. Tolik, že bych se o ni mohl dělit. S přibývajícími léty se to ale postupně mění. Sil ubývá a tak si stále více uvědomuji, že na to, co je přede mnou, už prostě nestačím.
Dobře je na tom ten, kdo si přizná, že mu ubývá sil a přichází je čerpat k Bohu. Hůř dopadnou ti, kteří dál spoléhají sami na sebe:
“Ti, kdo od tebe se vzdálí, tebe opustí,
zahynou navždy pro svou nevěrnost.” (Žalm 73,27) Často slýchám, že by Bůh nemusel být tak zlý. Prý by mohl dát věčný život všem. Jenže, bylo by to řešení? Mohli by svévolníci žít v zemi, kde je pevný řád? Uměli by respektovat daná pravidla? Asi ne. Pokud by je k tomu Bůh přinutil, nebyl by to pro ně ráj, ale spíš by si připadali jako v pekle.
Zcela jinak se v Boží blízkosti cítí člověk, který pochopil, že štěstí není v tom, co má, ale v tom, kam patří – do Boží nebeské rodiny. To je i případ autora tohoto žalmu:
“Mně je však nejlíp v Boží blízkosti.
Hospodin je má jistá, pevná skrýš,
jinak by tahle píseň vůbec nevznikla.” (Žalm 73,28)
Spousta křesťanů se neumí radovat už zde, na této zemi. Věří, že štěstí přijde až v nebeském království. Pokud miluji Boha, mohu být šťastný hned, protože můj nebeský Otec je se mnou už teď.