David se opět nachází v situaci, díky které má pocit, že je obklíčen zlem. Zdá se mu, že kolem sebe nevidí nikoho, kdo by mu rozuměl a koho by mohl požádat o pomoc. Dělá proto to nejlepší, co můžeme udělat i my, pokud se ocitneme v podobných problémech.
Obrací se na Boha a vše mu poví. Popíše své pocity, obavy a strachy, které ho sráží do kolen. Možná i díky tomu si vždy uvědomí, že když nás situace nebo naši nepřátelé donutí kleknout na kolena, nemusí to být prohra, ale začátek velkého vítězství.
Díky problémům, ve kterých se David ocitá, vzniká nádherný žalm. Jednak je jím oslaven Hospodin a navíc je návodem pro každého, kdo najednou nevidí východisko ze situace, v níž se octnul:
“Bože, slyš můj hlas, vyslyš mé naříkání,
zbav mě mé hrůzy z nepřítele.” (Žalm 64,2) Je to zvláštní číst, že má David hrůzu z nepřítele. Muž, který porazil Goliáše, se najednou třese před člověkem. Možná, že právě v tom je jeho velikost. Nestydí se přiznat svůj strach. Je mu jedno, co si o něm budou myslet ti, v jejichž očích byl až doposud opěvovaný hrdina.
I dnes je prvním krokem k vítězství pohled do vlastního nitra a přiznání toho, co cítím. Za strach se nemusím stydět. Je to jeden z pocitů, kterým mne vybavil můj Stvořitel, aby mne chránil. Právě strach mi pomáhá poznat situaci, kdy akutně potřebuji Boží pomoc.
David pokračuje popisem toho, co cítí. Dívá se na své nepřátele a má pocit, že tentokrát už ho asi dostanou:
“Skryj mne před úklady darebáků,
před rebely, jimž nic není svaté.
Jazykem do mne sekají jak mečem,
jedovatá slova po mně střílí.” (Žalm 64,3-4) Nevím, jak to cítíte vy, ale mně se zdá, že horší než rána pěstí je slovní útok. Dostat se do situace, kdy se do vás ironicky strefují všichni okolo vás, není příjemné. Mnoho lidí, kteří se dokázali bránit přesile ve skutečné bitvě, podlehlo, když si je začala podávat bulvární média a jejich blízcí uvěřili lživým pomluvám.
Satan totiž nikdy nebojuje poctivě. Na Moravě se říká, že “útočí zpoza buka” – schovaný za bukem. David má podobnou zkušenost s tím, jak bojují satanovi pohůnci:
“Ze zálohy vystřelit na nevinného
svědomí jim vůbec nebrání.” (Žalm 64,5) Zde pro dnešek přemýšlení nad tímto žalmem ukončím. Kdybych neznal úvodní text, byla by dosavadní část žalmu deprimující. Jenže faktem zůstává, že žijeme na světě, kde se lidé derou za úspěchem a jsou ochotní jít i přes mrtvoly. David nám hned v úvodu své písně připomíná, že není ostuda, když se ke svému strachu přiznám:
“Bože, slyš můj hlas, vyslyš mé naříkání,
zbav mě mé hrůzy z nepřítele.” (Žalm 64,2) Není ostuda přiznat, že se bojím. Má-li mít naše přiznání smysl, musíme ho pronést před Hospodinem. Protože jen Bůh nás může zbavit našeho strachu i našich nepřátel.