Apoštol Pavel dostává i ve vězení zprávy z míst, kde založil sbory. Vždy to ale nejsou novinky, které ho těší. Vedle toho, že je sám uvězněn, se musí také vypořádat s tím, že jeho stavu využívají lidé, kteří by rádi zaujali jeho místo. Těm, kterým to vadí, ale napíše překvapující slova: „Někteří sice kážou Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni z lásky, protože vědí, že jsem tu k obhajobě evangelia, druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat. Neboť vím, že se mi vše obrátí k dobrému vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista.“ (Filipským 1,15-19)
Je to zvláštní. Bůh dokáže k šíření víry v Ježíše Krista využít dokonce i práci těch lidí, kteří při svém „kázání“ sledují své sobecké zájmy. Mnozí z těch, kteří uslyší jejich slova, přijmou Ježíše a budou zachráněni pro věčný život. Možná prožijí zklamání, až zjistí, kdo jim to představil Ježíše, ale jejich víra, pokud staví na Ježíši, to přežije a možná ji toto zjištění nakonec ještě posílí.
V životě jsem se setkal s lidmi, kteří se vydali na cestu „kazatelů“, ale když zjistili, že jim z toho nepoplyne moc „pozemských“ benefitů, tak tuto dráhu opustili a mnozí z nich nakonec opustili i Ježíše. To je něco, co by nás nemělo vykolejit, protože s tím se setkává církev už od dob apoštolů.
Pavel mohl hořekovat nad stavem církve. On se ale rozhodl radovat. To je něco, v čem je nám příkladem. Pavel se rozhodl radovat z toho, že církev dále roste a stále více lidí se může radovat ze spasení. Činnost těch, kteří kážou „s postranními úmysly“ ho netěší, ale on se rozhodl, že se těmito lidmi nenechá připravit o radost z vlastního spasení a z rozmachu křesťanství.
Píše: „…z toho se raduji a budu radovat…“ Je to jeho rozhodnutí nejen pro současnost, ale i pro budoucí časy. Nezapomínejme na to, že Pavel tato slova píše v době, kdy je sám ve vězení. O to více si váží toho, že se za něho modlí ti, kteří si zatím užívají svobodu. Toto vědomí podpory zvenčí mu dodává odvahu věřit tomu, že až bude osvobozen, jeho mise, kterou ho pověřil Ježíš, bude pokračovat: „Neboť vím, že se mi vše obrátí k dobrému vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista.“
Mnohokrát v životě drželo mou víru nad vodou vědomí, že v tom svém boji nejsem sám. Věděl jsem, že se za mne modlí spousta lidí, kteří mne mají rádi i přes mé chyby a nedostatky. Věděl jsem také, že je to právě Duch svatý, který nám připomíná ty, za které se máme modlit.
Celý život mám problém se špatnou pamětí. Proto jsem rád, že Pavel připomíná roli Ducha svatého. I Ježíš slibuje, že právě Duch svatý nám bude „připomínat“ vše, co budeme potřebovat k vlastní víře, ale i k tomu, abychom modlitbami podpírali víru jiných. Hned po slibu daru Ducha svatého přidává Ježíš další slib: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (Jan 14,27) Děkujme Bohu za ty, kteří se na za nás modlí a modleme se i my za ně. Potřebují to.