Během svého pobytu ve vězení apoštol Pavel nezahálel. Diskutoval se svými spoluvězni i s dozorci, psal dopisy spoluvěřícím v různých sborech a také přemýšlel o otázkách, na které zatím nenacházel uspokojující odpovědi.
Pokud by byl na svobodě, neměl by na podobné úvahy čas, protože byl mužem činu, který neměl rád zahálku. Teď měl najednou spoustu času i na to, co dříve odsouval na „jindy“, protože se raději věnoval tomu, co v té chvíli považoval za důležitější.
Teď je ale ve vězení a najednou tráví na jednom místě spoustu času. Přemýšlí o tom, co ho čeká. Bude ještě někdy na svobodě? Dovolí mu jeho Pán, aby zase mohl kázat a vysvětlovat zájemcům principy Božího království? Zažije ještě tu radost, když někdo s jeho pomocí přijme Ježíše jako svého Pána?
Tyto otázky ale střídaly také úvahy o tom, že může zemřít. Trest smrti tehdy nebyl něčím, čím by soudci a panovníci šetřili. To, k čemu při svých úvahách o smrti dospěl, ale může někoho šokovat.
Na rozdíl od většiny lidí, kteří se smrti bojí, má Pavel úplně jiný názor: „Toužebně očekávám a doufám, že v ničem nebudu zahanben, ale veřejně a směle jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí. Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry, abyste se mohli mnou ještě více chlubit v Kristu Ježíši, když k vám opět přijdu.“ (Filipským 1,20-26)
Pavel toho pro svou víru zažil opravdu hodně, a ne všechno bylo příjemné. Bičování, ztroskotání lodi, snahu o jeho lynčování, pomluvy nejen od pohanů a Židů, ale dokonce i od spoluvěřících… To vše dokázal překonat a teď se možná v koutu svého nitra těší na to, že od toho všeho bude mít konečně pokoj.
Umím si představit, jak si říká: „Bylo by to super teď zavřít oči a umřít. Po smrti by pro mne přestal plynout čas, protože bych v hrobu očekával na okamžik, až se můj Pán zastaví u mých pozůstatků a povolá i mne k věčnému životu. Už aby to bylo…“
O vzkříšení psal Pavel věřícím v Tesalonice už o deset let dříve. I tam dává jasně najevo, že pro ně smrt nemá být strašák, protože to pro křesťana není konečná. Povzbuzuje spoluvěřící k tomu, aby se v období umírání radovali z toho, že je Ježíš vzkřísí. Potom k tomu ještě dodává: „A pak už navždy budeme s Pánem.“ (1. Tesalonickým 4,17)
Pavel se přiznává k tomu, že vlastně neví, co si přeje víc. Zda už chce „odejít a být s Pánem“, anebo zůstat, pokud to bude vůle jeho Pána, protože to je „potřebnější“ pro celou církev. Nakonec vše nechává na Stvořiteli a věří, že pokud zůstane, prožije znovu radost z toho, když bude sledovat jak další židé i pohané opouštějí starý způsob života a začínají „nový život v Kristu“. Život, v němž je i smrt ziskem, protože z ní existuje vysvobození.