Přemýšlíte někdy o budoucnosti? O tom, co vás ještě čeká? Co byste si přáli? A co byste přáli členům své rodiny a svým přátelům? Jistě jen to nejlepší. Jenže my víme, že budoucnost nebude jen růžová, ale že nás mohou potkat i věci nepříjemné. Nemoc, chudoba, ztráta blízkých…
Apoštol Pavel v dopise spoluvěřícím připomíná něco, co mu určitě nikdo z nás nezávidí: „Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia, takže po celém soudu i všude jinde je známo, že jsem vězněn pro Krista, a mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána a s větší smělostí mluvili beze strachu slovo Boží.“ (Filipským 1,12-14)
Apoštol tu připomíná, že je „vězněn pro Krista“. Abychom tomu správně rozuměli, je třeba si připomenout jednu událost z jeho života: Pavel se hájil takto: „Neprovinil jsem se ničím ani proti židovskému zákonu, ani proti chrámu, ani proti císaři.“
Festus se chtěl zavděčit Židům a odpověděl Pavlovi: „Chceš jít do Jeruzaléma a tam být přede mnou souzen z těchto obvinění?“
Ale Pavel řekl: „Stojím před císařským soudem, kde mám být souzen. Proti Židům jsem se v ničem neprovinil, jak i ty velmi dobře víš. Jestliže jsem vinen a spáchal jsem něco, za co si zasloužím smrt, nezdráhám se zemřít. Není-li však pravda, z čeho mě tito žalobci obviňují, nikdo mě jim nemůže vydat. Odvolávám se k císaři.“
Nato Festus promluvil se svými rádci a pak odpověděl: „K císaři ses odvolal, k císaři půjdeš.“ (Skutky 25,8-12)
To, že se Pavel odvolal k císaři, mělo dvojí příčinu.
Dobře věděl, že kdyby se odebral k soudu do Jeruzaléma, byl by to konec jeho misijní činnosti, protože Židé by se už postarali o to, aby k soudu ani nedošlo. Stále platila přísaha, o které píše Lukáš: Druhý den ráno se smluvilo přes čtyřicet židovských mužů, šli k velekněžím a prohlásili: „Přísahali jsme si, že se nedotkneme jídla ani pití, dokud toho Pavla nezabijeme. Vzkažte veliteli, ať ho znovu přivede do velerady, a řekněte, že se chcete jeho případem důkladněji zabývat. My si na něj počkáme a na cestě ho sprovodíme ze světa.“
O tomto spiknutí se však dověděl syn Pavlovy sestry. Podařilo se mu strýce v pevnosti navštívit a varovat. Pavel požádal sloužícího důstojníka: „Prosím, zaveď toho mládence k veliteli, má pro něho důležité sdělení.“
Důstojník jeho přání vyhověl. Velitel hovořil s Pavlovým synovcem mezi čtyřma očima. Ten mu řekl: „Židé chystají léčku; zítra tě požádají, abys jim vězně znovu přivedl do velerady, že ho musí ještě důkladněji vyslechnout. Cestou však bude na Pavla číhat víc než čtyřicet mužů ke všemu odhodlaných; zavázali se slavnostní přísahou, že ho zabijí. Jeho život, pane, je ve tvých rukou!“ (Skutky 23,13-21)
Pavel měl ale ještě jeden důvod, proč se odvolal k císaři – chtěl mu představit Ježíše a nabídnout i jemu spasení a věčný život. Proto byl „vězněn pro Krista“.
Nebojme se budoucnosti. Vložme ji do rukou Ježíše, a pak nás nebude trápit to, zda i my budeme „vězněni pro Krista“ i my. Pokud by to Bůh dovolil, věděl byl, že to zvládneme a přineseme jeho milost těm, kteří jí také potřebují.