Autor 73. žalmu hned v jeho úvodu připomíná, že stačilo málo a mohl sejít z cesty, která vede do Božího království. Co bylo příčinou? Závist vůči těm, kteří hřeší, mají se lépe než on a navíc se zdá, že jsou v pohodě a nic je netrápí.
Nakonec to ale neudělal. Uvědomil si, že být součástí Boží rodiny je pro něj víc, než to, co získali různí svévolníci a nepoctivci:
“Kdybych se ale přidal k jejich straně,
z Boží rodiny bych se vyloučil.” (Žalm 73,15)
Přestože zůstal na “správné cestě”, ten problém mu dál vrtal v hlavě. Jak je možné, že se má svévolník lépe než ten, komu Bůh slibuje požehnání? Odpověď našel na místě, kde to nečekal:
“Marně jsem hledal, kudy ven z té louže,
rozumem na to člověk nestačí.
Až ve tvé svatyni mé oči uviděly,
jaké konce jsi pro ně připravil.” (Žalm 73,16-17) Většina křesťanů opomíjí čtení Starého zákona. Věří, že si vystačí se čtením Nového zákona. Jenže jsou otázky, které Nový zákon neřeší, protože jeho pisatelé předpokládají, že čtenář zná židovská Písma. Možná i proto se v křesťanství šíří třeba tolerance k víře v převtělování jako cestě ke konečné vesmírné spravedlnosti.
Přitom by stačilo tak málo – číst i ty části Písma, které nám pomáhají pochopit v Novém zákoně to, co vysvětluje ten Starý. Poznání izraelské služby ve svatyni nás chrání před zbytečným blouděním, které může skončit ve slepé uličce a v horším případě i ztrátou víry v Hospodina a tím i spasení:
“Po kluzkých cestách je necháš jít dál,
však na konci je propast pohltí.” (Žalm 73,18) Bůh nám dává svobodu. Nechal pro nás napsat Bibli a teď předpokládá, že v ní budeme hledat Boží slovo pro situaci, ve které se právě nacházíme. V opačném případě nám hrozí velký problém. Skončíme stejně, jako ti, kdo se rozhodli jít cestou svévole:
“V ten okamžik je hrůza ochromí,
až do zkázy se budou propadat.
Všecko, co žili, uletí jak sen,
jak přelud, kterým, Bože, pohrdneš.” (Žalm 73,19+20) Někdy stačí zlomek času, aby se vše obrátilo naruby. Nehoda, nemoc, změna systému… Spoustě lidí se v jednom okamžiku zhroutil jejich sen jako domeček z karet.
Autor 73. žalmu přiznává, že záviděl. Jenže pak si během svatyňové oběti uvědomil, že vlastně nemá co závidět. Pochopil, jak byl naivní:
“Když ve mně závist hlodala
a měl jsem na ně vztek,
byl jsem jen hlupák, co nic nechápe,
choval jsem se jako hovádko.” (Žalm 73,21+22) Není snadné odolat ďáblovu svodu, když se těm, kteří jdou jeho cestou tak daří. Závist z nás dělá hlupáky a hovádka. Bible nám ale odhaluje pravdu o boji mezi dobrem a zlem. Díky svatyni můžeme pochopit, jak vše nakonec dopadne. Přestože to tak zatím nevypadá, vítězem bude Bůh. Zvítězit s ním můžeme i my.