Uvažovali jste někdy nad tím, proč máme tak velký strach z toho, když se blíží smrt našich rodičů? Osobně se domnívám, že v každém z nás zůstává kus malého dítěte, které touží po tom, aby se zase schoulilo do náruče mámy nebo táty.
Jenomže rodiče umírají, ať chceme nebo ne. Co pak? Autor 71. žalmu přichází se svou zkušeností. Hledá bezpečí v náruči nebeského Otce:
“Jen v tobě, Pane, skládám důvěru,
Ty jsi mne ještě nikdy nezklamal.” (Žalm 71,1) Pouze o Hospodinu můžeme s jistotou prohlásit, že nás nikdy nezklame. Pokud ale najednou máme pocit, že to není pravda, pak bychom měli znovu přemýšlet o tom, zda od Boha nečekáme něco, co on sám nikdy neslíbil.
Přitom nám musí být jasné, že na to, co Bůh nabízí, vlastně nemáme nárok. Je to jen a jen jeho dobrá vůle:
“Kvůli své spravedlnosti mne zachraň,
popřej mi sluchu, dej mi uniknout.” (Žalm 71,2) Často přemýšlím o Bohu, který mne opakovaně vytahuje z průšvihu, přestože já ho opakovaně opouštím, jakmile mám pocit pevné půdy pod nohama.
Co udělá Bůh? Neurazí se, nezabouchne za sebou dveře a ani nezmizí v hlubinách vesmíru. Zůstává jen tak daleko, abych měl pocit svobody a čeká, až mi zase poteče do bot a budu volat:
“Buď mi bezpečným skalním hradem,
kde vždycky najdu úkryt.
Už tolikrát jsi mne tam uschoval,
u tebe jsem jako v pevnosti.” (Žalm 71,3) Můj Bůh je úžasný. Obdivuji jeho ochotu, se kterou odpovídá na mé volání. A i když se mi někdy zdá, že si dává načas, ještě nikdy nepřišel pozdě.
Jenže ono se to dobře říká, když jsem v bezpečí a nic mi nehrozí. Autor žalmu ale prožívá něco úplně jiného:
“Pane, jdou po mně bezbožníci,
jsou samá faleš, samé násilí,
ale ty, Hospodine, jsi má naděje,
k tobě mám důvěru od svého mládí.” (Žalm 71,4+5) Právě tato slova mám v tomto žalmu nejraději. Připomínají mi totiž, jak moc bych měl být vděčný mámě a tátovi za to, že mne už v dětství učili spoléhat na Boží pomoc. I když jsem se mnohé naučil až v dospělosti, základ z dětství je nesporně výhodou pro celý můj život.
Líbí se mi i následující slova, protože korespondují s mou zkušeností:
“Tys mi dal život, péči matky,
od narození mám v tobě oporu,
na tebe spoléhám.” (Žalm 71,6) Moje máma se většinou starala sama o pět dětí, protože táta byl buď v práci nebo v sanatoriu. Často jsem ji viděl, jak se modlí a prosí Boha nejen o sílu ke zvládnutí toho, co ji čeká, ale i o moudrost, aby dokázala z těch skromných prostředků, které jsme měli, uživit rodinu. Právě její příklad formoval mou víru už v mém dětství. Díky Bohu za mámu.