66. žalm začíná výzvou, aby celá země hlaholila Bohu. Popisuje Boží moc a všímá si i toho, jak jedná Bůh, když se rozhodneme ho opustit. I když nám dává svobodu, nechává nám otevřená dvířka pro případ, že bychom se rozhodli vrátit domů. Minule jsme došli až k autorovu osobnímu rozhodnutí:
“A proto vejdu do tvého domu,
přinesu ti své oběti a splním sliby,
které jsem vyslovil v dnech soužení.
Přinesu oběť z toho nejlepšího,
z beranů, skotu a kozlů.” (Žalm 66,13-15) Je to zvláštní, jak lidé rozdílně reagují na to, co prožijí. Jako kluk jsem mohl mluvit s Židem, který přežil holokaust. Říkal, že to, co zažil, posílilo jeho víru v Boha. Jiný Žid mi řekl, že po tom, co zažil v koncentráku, už v Boha věřit nemůže.
Autor 66. žalmu bere to, co jeho národ prožil, jako školu, která je učí lépe znát a rozumět Hospodinu:
“Pojďte a poslouchejte všichni,
kdo milujete Boha,
budu vám vyprávět vše,
co mi prokázal.” (Žalm 66,16) To jsou zajímavá slova. Pokud mám s Bohem osobní zkušenost, nejlépe jí budou rozumět ti, kteří “milují Hospodina”. Neměl bych se proto divit, že tomu, co prožívám, nerozumí každý, komu o své víře vyprávím. Přesto bych měl hledat lidi, se kterými se o svou víru mohu sdílet.
Poslechněme si, jakou zkušenost s modlitbou prožil muž, který složil tento poučný žalm:
“Volal jsem k němu o pomoc
a chválil jsem ho písněmi.
Když pomyslím na své nepravosti,
divím se, že mě vyslyšel.” (Žalm 66,17+18) To, že mne Bůh slyší, není samozřejmost. Někdy může mé modlitbě stát v cestě můj nevyznaný hřích. Přesto bych měl s Bohem rozmlouvat o tom, co prožívám, protože jen tak mne může upozornit na to, co je překážkou tomu, aby má víra dál rostla.
Občas se mi stává, že Bohu předkládám nějakou prosbu a zdá se mi, jako by mne Bůh neslyšel. O to větší mám pak radost, když se přesvědčím, že to není pravda. Něco podobného prožil pisatel této krásné modlitby:
“Ale on to udělal,
on naslouchal mým prosbám.” (Žalm 66,19) Skutečnost, že si uvědomuje své hříchy, zvyšuje nadšení z toho, že ho Bůh slyšel a vyslyšel. Jeho srdce je toho tak plné, že vzniká tato duchovní píseň.
Závěr žalmu je autorovým hlasitým hlaholením:
“Požehnaný Bůh,
od mých proseb se neodvrátil,
neodepřel mi své slitování.” (Žalm 66,20)
Vyslyšení modlitby patří mezi největší radosti mého života. Také si uvědomuji, že nejsem svatý a dokonalý. Bůh mi přesto naslouchá a postupně mne proměňuje ke svému obrazu. Prosím ho, aby v tom pokračoval až do cíle.