Autorem 65. žalmu je David. To je dobré si uvědomit dřív, než tuto píseň začneme postupně procházet a přemýšlet o ní.
Vzpomenete si ještě, jak jste někdy byli v nouzi, prosili Boha o pomoc a přitom jste slíbili: “Pane Bože, když…, tak…”, Bůh pomohl, vám bylo zase hej a časem jste na svůj slib tak nějak zapomněli?
David měl složitý život. Proto jsem přesvědčen o tom, že něco podobného zažil mnohokrát. I on mohl zapomenout na slib, který dal. Možná i proto tahle jeho píseň začíná slovy:
“Bože, před tvou velebností na Sijónu
sluší se v úctě umlknout,
sliby tobě dané plnit.” (Žalm 65,2) David si uvědomuje, že vždy, když se modlí, stojí před Božím majestátem. Stojí před vševědoucím Bohem, který na rozdíl od nás lidí nezapomíná.
To další, co si David uvědomuje, když se modlí, je fakt, že Hospodin nemá na starosti jen jeho:
“K tobě, který odpovídáš na modlitby,
přicházejí lidé odevšad.” (Žalm 65,3) Když se modlím, stoupají k Bohu tisíce dalších modliteb. Bůh je slyší všechny najednou, těší ho naše chvály. Důležité je, že také dokáže současně řešit i všechny problémy, které v těchto prosbách zaznívají.
David si je také vědom své hříšnosti. Ve světle Boží svatosti, před kterou právě stojí, má najednou pocit, že je daleko hříšnější, než si až dosud myslel. Přesto spoléhá na Boží odpouštějící milost:
“Hříchy, jež nás přemohly,
ty odpustíš, i naše nevěrnosti.” (Žalm 65,4)
V mnoha dalších písních David vyjádřil svou radost z toho, že může být v Boží blízkosti. Považuje to za velkou přednost a v žádném případě to nebere jako samozřejmost:
“Šťastný je ten, koho vyvoluješ,
aby směl žít ve tvé blízkosti,
přebývat stále ve tvém chrámu.” (Žalm 65,5)
David nemůže říci, že by mu něco scházelo. Jako král má vše, na co jen pomyslí. Přesto cítí, že to skutečné štěstí a pravou radost i rozkoš pozná až v Božím království:
“Tam budeme vším dobrým nasyceni,
co z tvého domu pochází.” (Žalm 65,6)
Každý člověk, který se začne zabývat Bohem, musí udělat zastávku i u jeho spravedlnosti. Ta se ve své plnosti ukáže až na Božím soudu. Tyto úvahy o posledním soudu v nás vyvolávají posvátnou bázeň:
“Skutky tvé spravedlnosti jsou řečí,
která v nás vyvolává bázeň,
Bože, naše záchrano,
naděje světa, končin země.” (Žalm 65,7) Ten, kdo cítí tuto posvátnou bázeň před Bohem, současně nachází naději pro svou budoucnost. Tou nadějí je Bůh.