Závěr 65. žalmu je možné považovat za definici požehnání. Autor písně popisuje, jak vnímá Boží přítomnost v životě svého národa. Je uchvácen tím, jak Hospodin, který má jako Stvořitel na starost celý vesmír, dodržuje slib, který dal svému lidu při uzavírání smlouvy pod horou Sínaj.
Jak vypadá židovský rok očima žalmisty? Přečtěme si poslední verše téhle krásné duchovní písně:
“Po celý rok sklízíme tvou dobrotu,
hojnost nám kvete ve tvých stopách.” (Žalm 65,12) Když jsem tento žalm četl poprvé v překladu “Slovo na cestu”, zaujal mne právě tento text. Představil jsem si velké stopy, podobné těm našim, a v nich plno krásných květů. Byla to krásná představa. Na chvíli byl ze mne romantik.
Pak jsem si ta slova přečetl ještě jednou a všiml si, co v těch Božích stopách vlastně kvete – hojnost. Umíte si představit hojnost? Co vás při tom napadá? Podle Českého ekumenického překladu zpívá autor Hospodinu: “ve tvých stopách kane tučnost”. Stopy plné másla nebo oleje. To už není tak romantická představa, ale je zase praktičtější. Kytičky ve stopách možná vypadají nádherně, ale trochu tuku nebo oleje mne na rozdíl od květin, zasytí v době hladu.
Podle toho, jak píseň pokračuje, určitě její autor nemyslel na kytičky. Důležitější bylo, aby měla rodina co jíst:
“Pastviny ve stepi se zelenají,
úbočí hor jásají radostí.” (Žalm 65,13) Vybavují se mi vzpomínky na pobyt v Nízkých Tatrách. Několik dnů jsme strávili v nepoužívané salaši. Každé ráno okolo nás vodil bača ovce na nedalekou pastvinu. Byla na severní straně hory, což prý bylo v té době červencových veder výhodou. Dodnes vzpomínám, jak nás brzy ráno budilo bečení oveček a zvonění desítek zvonečků, které měly na krku.
Dobrá pastva byla zárukou toho, že ovce a zvláště jehňata porostou. Dostatek stravy také zaručoval, že bude dostatek mléka, ze kterého bača vyráběl báječný sýr. Ještě dnes se mi vybavuje, jak nádherně “vrzal” mezi zuby. S chlebem to byla ideální snídaně, a když se ještě zapila žinčicí, pak to nemělo žádnou vadu.
Ovečky a velká stáda ještě dnes patří v orientu k typickým projevům Božího požehnání. Proto jsou vzpomínány v samotném závěru žalmu:
“Louky se hemží stády,
údolí naplňuješ obilím,
všechno se veselí a zpívá.” (Žalm 65,14) Dostatek vláhy, louky na úbočí skal a rozrůstající se stádo. To je podle žalmisty důkaz Boží přízně. Pokud je mám, měl bych se z toho umět radovat. Měl bych oslavovat svého žehnajícího Boha, veselit se a zpívat oslavné písně.
V našem prostředí máme možná jiné představy o tom, jak vypadá důkaz Božího požehnání. Podle autora této písně se můžeme vydat v Božích stopách. Romantická duše v nich najde květiny, hladový člověk dostatek jídla. Všichni pak v těch “rozkvetlých stopách” nacházíme dostatek důvodů k radosti.