David pokračuje ve své písni. Už v ní stihl svému Bohu říci vše, co ho trápí. Sdílí se s ním o své obavy z toho, že jeho vojsko prohraje, pokud s ním nebude bojovat Hospodin. Strach mu nahání i Boží mlčení. Během své modlitby si ale postupně uvědomuje, že ho Bůh ještě nikdy nezklamal.
Pak z jeho úst najednou zazní:
“Svatý Bůh promluvil, ozval se, slyšte.” (Žalm 60,8) Bůh sice stále mlčí, ale Davidovi se vybavují slova, která zazněla už dávno. Bůh tehdy pověřil Izraelce, aby obsadili zaslíbenou zemi. Pověřil je úkolem, který mají splnit, aby pak mohli žít způsobem, který bude celému světu vypovídat o tom, jak mocný a slavný je jejich Bůh.
David má najednou pocit, jako by znovu slyšel majestátný Hospodinův hlas, který znovu vynáší slavnostní slib, podobný tomu, který zazněl už pod horou Sinaj:
“S radostí rozdělím Šekem a Sukót.
Mně přece patří Gileád, nevzdám se Manasesa,
Efrajim je moje přilba, Juda mé kladivo.
V Moábovi si nohy opláchnu, o Edóma je utřu.
Trub Pelišteo, proti mně, jen si trub na poplach.” (Žalm 60,8-10)
Situace se najednou jeví úplně obráceně. David už nepotřebuje slyšet Boží hlas. Nepotřebuje důkaz jeho přítomnosti. Během krátké chvíle poznává, že Bůh je s ním stále. Chce, aby David splnil svůj úkol. Místo vystrašeného volání o pomoc se píseň mění v oslavný chorál:
“Kdože mne uvede do Edómského hradu,
do skalní pevnosti, pyšné a nepřístupné?
Kdo jiný, než ty sám, ó Bože?” (Žalm 60,11+12)
David vybojoval mnoho bitev. Porazil už spoustu nepřátel. Nebyla to ale jeho vítězství. Skutečným vítězem byl někdo úplně jiný. Král má potřebu o tom zpívat všem, kteří si vyslechnou jeho novou píseň:
Kdo jiný velel vojsku, vedl ho k vítězství?”
Teď bys nás nechal na holičkách?” (Žalm 60,12)
David, král, který je svým lidem i nepřáteli považován za geniálního vojevůdce, teď prosí Hospodina, aby dál zůstával vojevůdcem Izraele:
“Buď nám zas vojevůdcem proti nepříteli,
vždyť lidská pomoc je tak nicotná.” (Žalm 60,13) Právě v bitvách, kdy se jim nedařilo vítězit, si David uvědomuje, že jeho velitelské dovednosti nestačí. Poznává, že neúspěch může být vítězstvím, pokud se z něj poučí. Tou školou se mu stává modlitba, během které před Bohem přemýšlí o tom, co právě prožívá on i celý Izrael.
Během své meditace dochází znovu k tomu, co už dávno ví, ale na co čas od času zapomíná:
“S Bohem jsme silní a s jeho pomocí
rozšlapeme svoje protivníky jako červy.” (Žalm 60,14)
David je mi blízký. Podobně jako on chci s Bohem hledat odpovědi na mé nezdary a prohry. Vím, že mi odpustí mé hříchy a pak bude bojovat i se zlem, které je zatím usazeno v mém nitru. Bůh bude bojovat a zvítězí.