Pastorův blog

Vykořisťovatel má být potrestán

06.19.15

  1. žalm je modlitbou mladého Šalomouna. Když nastupoval na trůn po svém Otci, uvědomoval si, jak moc mu chybí zkušenosti a moudrost. Díky Bibli víme, že ho ve snu navštívil Hospodin a dal mu zvláštní nabídku: „Žádej, co ti mám dát.“ (1.Kr.3,5) Šalomoun se pak Bohu svěřil se svým problémem a ten mu odpověděl: „Protože jsi žádal o toto a nežádal jsi pro sebe ani dlouhý věk ani jsi nežádal bohatství, ba ani jsi nežádal bezživotí svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe rozumnost při soudním jednání, hle, učiním podle tvých slov. Dávám ti moudré a rozumné srdce, takže nikdo tobě podobný nebyl před tebou a ani po tobě nepovstane nikdo tobě podobný. A dávám ti i to, oč jsi nežádal, bohatství i slávu, tak aby nebyl nikdo tobě podobný mezi králi po všechny tvé dny. Budeš-li chodit po mých cestách a zachovávat má nařízení a přikázání, tak jako chodil tvůj otec David, prodloužím tvé dny.“ (1.Kr.3,11-14)

            Vždy, když jsem četl tento příběh, tak jsem si říkal, proč byl ten rozhovor tak stručný. Pak jsem jednoho dne četl 72. žalm a při něm jsem si uvědomil, že je vlastně popisem modlitby, kterou zřejmě Šalomoun vyslovil ještě dřív, než mu Bůh řekl: „Žádej, co ti mám dát.“

            Pojďme si přečíst modlitbu mladého krále, který se pere s pocitem, že na to, čím byl pověřen, nemá. Proto prosí:
„Bože, dej králi, Davidovu synu,
aby sloužil vždy spravedlivě.
aby hájil tvůj lid
a podle práva zastával se chudých.“
(Žalm 72,1+2) Líbí se mi, že mladý král myslí hlavně na ty, kteří byli vždy nejzranitelnější – na chudé. V každé době existovala korupce a bohatí si tak mohli „koupit spravedlnost“. To ale Šalomoun nechtěl trpět. Současně si ale uvědomuje, že přání je pěkné, ale bez moudrosti a Boží pomoci by mohlo zůstat jen u pěkných předsevzetí a snů.

            Národ ale netvoří jen chudí. Těch je většinou hodně, ale Izrael bude silný jen tehdy, pokud bude mít početnou třídu těch, kteří si sami zajistí obživu pro sebe i svou rodinu a nebudou odkázáni na pomoc druhých. K tomu ale potřebují žít ve společnosti, kde existuje právní řád a kde se lidé nemusí bát neustálých válek, které ekonomické stabilitě rodiny neprospívají. Proto nikoho nepřekvapí, co je další prosbou nastupujícího krále:
„Z hor ať sestupuje mír
   a zemí rozprostře se spravedlnost.“
(Žalm 72,3)

            Šalomounovi je jasné, že nestačí, aby byl spravedlivý král. Právnímu řádu je třeba naučit každého obyvatele země. Musí ho respektovat sousedé, kteří se přou o kousek půdy, i kněží, pověření rolí soudců:
„Ať poníženým zjednáno je právo,
utištění jsou pozvednuti,
vykořisťovatel potrestán.“
(Žalm 72,4) Při čtení této modlitby bychom neměli zapomínat na to, kdo má být hlavním garantem jejího naplnění. Není to král, ale Hospodin. Ten jednou potrestá vykořisťovatele a pozvedne utištěné. Já bych si měl položit otázku: „Nejsem náhodou já tím, kdo někoho vykořisťuje?“

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Červen 19th, 2015  |  4 Komentáře

Bože, ty mi nabízíš svou důstojnost

06.12.15

Mladí lidé touží po dobrodružství. Spousta lidí vyhledává adrenalinové situace, ve kterých cítí napětí a často se dokonce dostávají do situací, kdy jde o život. Říkají tomu „odvaha“. Já to spíš považuji za hazard, ale v době mého dospívání jsem to viděl jinak.

            Autor 71. žalmu zažil dobrodružný život a také v době, kdy má šediny, musí čelit smrtelnému nebezpečí. V jeho případě ale nejde o bláznivý sport. Stojí tváří v tvář nepřátelům, kteří ho chtějí zabít. V takové chvíli člověk hodnotí svůj život a přemýšlí nad tím, jaké „ohodnocení“ dostane na Božím soudu. Něco podobného prožívá muž, který složil tuto píseň:
„Tvá spravedlnost je nedostižná,
tvé činy nelze postihnout.
Kdo se ti, Bože, vyrovná.“
(Žalm 71,19) V okamžiku, kdy pravdivě hodnotím svůj život, objevuji, že před Boží spravedlností vlastně nemám žádnou šanci obstát. Vybavují se mi mé hříchy. Znovu se vrací vzpomínky na to, jak jsem ublížil druhým… I proto v tomto žalmu dvakrát čteme prosbu, aby nás Bůh neopouštěl v době stáří a nejvíc ve chvíli, kdy cítím, že přichází konec:
„Dal jsi mi ochutnat smrtelný strach,
   ale opět mi vracíš život,
   z propasti mne znovu pozdvihuješ.“
(Žalm 71,20) Nevíme, co prožil autor této písně. Muselo to být něco opravdu dramatického a hrozného, co pochopí možná jen ten, kdo bojoval se smrtelnou chorobou nebo se třeba topil.

            Muž, který složil tuto píseň, vzpomíná na chvíle, kdy mu Bůh znovu vrátil život. Stalo se tak v okamžiku, kdy už moc nevěřil tomu, že ještě bude žít. Možná udělal něco, za co se teď stydí, proto pokračuje:
„Obnovuješ mou důstojnost,
   útěchu do srdce vléváš.“
(Žalm 71,21) Právě tato slova se mi moc líbí. Hřích nás připravuje o důstojnost. Stydíme se před sebou, před ostatními a pokud věříme v Boha, tak i před ním. A právě Bůh je tím, kdo nám navrací naši ztracenou důstojnost. Díky jedné takové zkušenosti vznikl i tento žalm.

            Proč byl napsán? Aby se autor pochlubil tím, jak je dobý? Ani náhodou:
„Ladím si harfu ke tvé chvále,
   novými žalmy chci tě oslavit,
   tvou věrnost, Pane, vyzpívat.
Nesmírná radost plní má ústa,
   že jsi vykoupil mou duši.
Od rána do večera, bez oddechu
   budu velebit tvou spravedlnost.
Umlknou ti, co kopali mi jámu.
   hanbou se budou jejich srdce rdít.“
(Žalm 71,22-24)

            Pokud čteme žalmy, pak se v našem srdci rozmáhá touha slavit Boha. Nejen za to, co nám už dal, ale i za, co nám dá, pokud to bude k našemu dobrému.
Tím největším důvodem k chválení Boha je skutečnost, že jen on mi může nabídnout důstojnost, o kterou mne okradl můj hřích.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Červen 12th, 2015  |  4 Komentáře

Bože, chci tě chválit ještě mnohem víc

06.05.15

Už jste se někdy ocitli v nebezpečí života? Na co jste v té chvíli mysleli? Můj bratr jednou v zimě při cestě na sobotní bohoslužbu najel do zatáčky, kde někdo rozlil vodu. Silnice byla hotové kluziště. Auto začalo sjíždět z cesty a mířilo do lesa. V bratrově hlavě blikla krátká modlitba: „Bože, pomoz!“ I po létech říkal: „A pak jsem najednou měl pocit, že někdo moje auto i s celou mou rodinou táhne zpět na cestu. Bůh poslal svého anděla.“

Dnes to může být třeba led na silnici, co nás může připravit o život, u autora žalmu to byli lidé, kteří ho chtěli zabít. On v této chvíli začne zpívat:
„Já na tebe nepřestanu čekat,
jen tebe budu chválit víc a víc.
Tvůj soud je vždycky spravedlivý,
tvé slitování bez hranic,
to rád každému dosvědčím.“
(Žalm 71,14+15) Je to zvláštní. Neříká: „Bože, ty mi musíš pomoci! A pokud ne, tak jsme spolu skončili!“ Zpívá, že bude čekat na to, co Bůh udělá. Bude čekat a přijme jeho vůli. Ať to dopadne jakkoli, chce ostatním vyprávět o tom, že Boží soudy jsou spravedlivé.

Nikdo z nás netouží po tom, aby předčasně umřel. Rádi bychom se ve zdraví dožili vysokého věku a pak bez nějakých velkých bolestí „odešli“ nejlépe ve spánku. Jenže ono to může dopadnout i jinak. Jen Bůh ví, co my nebo naši nejbližší ještě potřebují prožít, abychom byli všichni připraveni na život v Božím království.

Vzpomínat prý znamená stárnout. Jenže právě zkušenosti s Bohem jsou tím, co posiluje naši víru a někdy dokonce mohou probudit touhu po vztahu s Bohem i u lidí, kterým je vyprávíme:
„Tvou nesmírnou moc budu připomínat,
tvou jedinečnou spravedlnost všude zvěstovat.“
(Žalm 71,16) Možná právě v tomto kratičkém textu nacházíme definici toho, co to vlastně je to „osobní svědectví o Bohu“. To není vypravování teologie. To není nějaká pěkná teorie, kterou vyčtu z knih. Osobní svědectví je vyprávění o tom, co mi přináší život s Bohem. Vyprávění o zázračných úspěších, ale i o hrozných pádech, ze kterých mne můj Bůh pozvedá.

Čím déle známe Boha, tím víc toho můžeme vyprávět. Autor žalmu měl, podobně jako já, tu výhodu, že se narodil věřícím rodičům. Má to své stinné stránky, ale také spoustu předností a právě o tom chce muž, který napsal tuto píseň, vyprávět:
„Už od mládí mě, Bože, vyučuješ,
dodnes mám o tobě co vyprávět.“
(Žalm 71,17)

Mládí už je najednou pryč. Vzpomínky jsou nádherné, ale s přibývajícím věkem přichází i nemoci, bolest a také obava z toho, co bude:
„Neopusť, Bože, starce v šedinách,
dokud o tvé slávě a velikosti
nepovím nejmladší generaci.“
(Žalm 71,18) Jsem rád, že před svým Bohem mohu mluvit i o tom, z čeho mám obavy. Můj Bůh má pro mne pochopení v každé chvíli mého života. To je důvod k ještě větší chvále, než doposud.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Červen 5th, 2015  |  4 Komentáře

Ani ve stáří mne neopouštěj

05.29.15

Možná také znáte lidi, kteří celý život spoléhali na Hospodina, ale když zestárli, jejich důvěra se najednou někde ztratila a oni nakonec umírali ve vzpouře vůči Bohu, přestože s ním v životě prožili spoustu zázračných zkušeností. Autor 71. žalmu si toto nebezpečí uvědomuje. Proto si připomíná své vlastní zkušenosti i to, jak to vše působí na lidi v jeho okolí:
„S údivem kdekdo poznává,
jak mocně se mne zastáváš.
Proto tě chválím celý den,
od rána do večera tebe chválím.“
(Žalm 71,7+8) Pokud se vracím k tomu, jak mi Bůh pomáhal, vzbuzuje to v mém nitru vděčnost. Navíc to posiluje mou důvěru, že stejně, jako se o mne Bůh staral až doposud, bude o mne pečovat i nadále.

Přesto i má důvěra čas od času kolísá. Vystačím jednou s důchodem? Budu v té době mít kde bydlet? Nezapomene na mne můj Stvořitel? Podobné otazníky měl zřejmě i autor žalmu:
„Neodvracej se ode mne v mém stáří,
když mi ubývá sil, neopusť mne.“
(Žalm 71,9) Pokud je člověk mladý a zdravý, má často pocit, že si vystačí sám. Jenže, jak přibývají roky, najednou začínáme pociťovat, jakou roli v našem životě hraje Boží podpora. I když máme rodinu a přátele, nakonec je to Bůh, který se pro nás stává největší jistotou.

Autor tohoto žalmu cítí potřebu Boží přítomnosti ve svém životě ještě intenzivněji, protože v té době čelí útokům lidí, kteří ho chtějí zničit:
„Nepřátelé se na mne domlouvají,
jen na svou chvíli číhají.
Říkají: Bůh ho neochrání,
pusťte se za ním, teď je sám!“
(Žalm 71,10+11) Uvažuji o tom, kdy si lidé o věřícím člověku myslí, že mu Bůh nepomůže. Nejspíš v situacích, kdy se tomuto člověku nedaří a ještě víc tehdy, kdy se mu podaří udělat nějaký pořádný malér, hřích, který odsuzují dokonce i ti, kteří v Boha zase až tak moc nevěří.

Je docela možné, že něco podobného prožil muž, který složil tuto píseň. Proto prosí svého Stvořitele:
„Buď blízko, Bože, nevzdaluj se,
přispěchej rychle na pomoc.
Zahanbi ty, co na mne líčí,
do vlastních pastí nech je upadnout,
ať strůjci zla sklidí jen hanbu.“
(Žalm 71,12+13) Oceňuji, že tu není cítit žádná touha po pomstě. Spíše touha, aby tito lidé na vlastní kůži pocítili to, co sami vymysleli.

Podívejme se ještě na nádherné vyznání, ke kterému se ještě vrátíme příště. Myslím, že vystihuje hloubku důvěry v Boha, kterou má autor žalmu:
„Já na tebe nepřestanu čekat,
jen tebe budu chválit víc a víc.“
(Žalm 71,14) Stáří dnes straší stále více lidí. 71. žalm ukazuje, jak může důvěra v Boha tento strach z našeho nitra vytěsnit.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Květen 29th, 2015  |  4 Komentáře

U tebe jsem jako v pevnosti

05.22.15

Uvažovali jste někdy nad tím, proč máme tak velký strach z toho, když se blíží smrt našich rodičů? Osobně se domnívám, že v každém z nás zůstává kus malého dítěte, které touží po tom, aby se zase schoulilo do náruče mámy nebo táty.

Jenomže rodiče umírají, ať chceme nebo ne. Co pak? Autor 71. žalmu přichází se svou zkušeností. Hledá bezpečí v náruči nebeského Otce:
„Jen v tobě, Pane, skládám důvěru,
Ty jsi mne ještě nikdy nezklamal.“
(Žalm 71,1) Pouze o Hospodinu můžeme s jistotou prohlásit, že nás nikdy nezklame. Pokud ale najednou máme pocit, že to není pravda, pak bychom měli znovu přemýšlet o tom, zda od Boha nečekáme něco, co on sám nikdy neslíbil.

Přitom nám musí být jasné, že na to, co Bůh nabízí, vlastně nemáme nárok. Je to jen a jen jeho dobrá vůle:
„Kvůli své spravedlnosti mne zachraň,
popřej mi sluchu, dej mi uniknout.“
(Žalm 71,2) Často přemýšlím o Bohu, který mne opakovaně vytahuje z průšvihu, přestože já ho opakovaně opouštím, jakmile mám pocit pevné půdy pod nohama.

Co udělá Bůh? Neurazí se, nezabouchne za sebou dveře a ani nezmizí v hlubinách vesmíru. Zůstává jen tak daleko, abych měl pocit svobody a čeká, až mi zase poteče do bot a budu volat:
„Buď mi bezpečným skalním hradem,
   kde vždycky najdu úkryt.
Už tolikrát jsi mne tam uschoval,
   u tebe jsem jako v pevnosti.“
(Žalm 71,3) Můj Bůh je úžasný. Obdivuji jeho ochotu, se kterou odpovídá na mé volání. A i když se mi někdy zdá, že si dává načas, ještě nikdy nepřišel pozdě.

Jenže ono se to dobře říká, když jsem v bezpečí a nic mi nehrozí. Autor žalmu ale prožívá něco úplně jiného:
„Pane, jdou po mně bezbožníci,
jsou samá faleš, samé násilí,
ale ty, Hospodine, jsi má naděje,
k tobě mám důvěru od svého mládí.“
(Žalm 71,4+5) Právě tato slova mám v tomto žalmu nejraději. Připomínají mi totiž, jak moc bych měl být vděčný mámě a tátovi za to, že mne už v dětství učili spoléhat na Boží pomoc. I když jsem se mnohé naučil až v dospělosti, základ z dětství je nesporně výhodou pro celý můj život.

Líbí se mi i následující slova, protože korespondují s mou zkušeností:
„Tys mi dal život, péči matky,
od narození mám v tobě oporu,
na tebe spoléhám.“
(Žalm 71,6) Moje máma se většinou starala sama o pět dětí, protože táta byl buď v práci nebo v sanatoriu. Často jsem ji viděl, jak se modlí a prosí Boha nejen o sílu ke zvládnutí toho, co ji čeká, ale i o moudrost, aby dokázala z těch skromných prostředků, které jsme měli, uživit rodinu. Právě její příklad formoval mou víru už v mém dětství. Díky Bohu za mámu.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Květen 22nd, 2015  |  4 Komentáře

Ponížení nebo spása – vyber si

05.15.15

            V záhlaví 70. žalmu je drobná poznámka: „Davidův, k připamatování.“
Tahle píseň má sloužit k osvěžení paměti. Teď je ale třeba odhalit, co si touto písní vlastně máme připomínat.

            David musel většinu svého života čelit pokusům svých nepřátel, kteří se ho snažili zbavit vlády nejen nad Izraelem, ale i života. Proto nás nepřekvapí, že tuto píseň začíná úpěnlivým voláním:
„Bože, vysvoboď mne,
Hospodine, pospěš mi na pomoc.“
(Žalm 70,2) To je to první, co nám má tato píseň připomínat. Jsme-li v úzkých, můžeme vzhlížet k Bohu a čekat jeho pomoc. Bůh je totiž schopný nás uchránit v jakékoliv situaci, pokud je to v zájmu naší spásy. David ale pokračuje dál:
„Ať jsou poníženi všichni,
   kdo mi ukládají o život,
   škodolibě se pasou na mém neštěstí.“
(Žalm 70,3) Myslím, že každý, kdo někdy zažil ponižování, šikanu nebo násilí, ví, o čem David zpívá. Je to úplně normální, pokud si přejeme, aby byli zlí lidé potrestáni. Bohu nevadí, když se mu svěřujeme se svými pocity. Nemusíme se bát plakat, když je k tomu důvod. Jen by ten náš pláč neměl trvat věčně.

            David nám přibližuje lidi, kteří se šikují v nepřátelské tlupě, kterou spojuje nenávist vůči Davidovi i vůči Hospodinu:
„Ať zmlknou ti, kteří mě očerňují,
kdo se mi vysmívají a říkají:
‚Dobře mu tak!'“
(Žalm 70,4) Myslím, že u těchto slov bychom se měli na chvíli zastavit. Nevím jak vy, ale já už si párkrát řekl: „Dobře mu tak!“ Jenže, jak mi přibývají roky, tak si stále více uvědomuji, že bych nikomu neměl přát nic zlého. Mohu to tak cítit, ale pokud s podobnou nenávistí v srdci přijdu k Ježíši a předám mu ji, mé nitro znovu zaplaví ztracený klid a pokoj.

            I když žijeme na hříšné planetě, všichni lidé nejsou zlí. Mnozí z nich nám pomáhají a často nám i zachrání život. Bez ohledu na to, co říkají, je to Bůh, kdo jim dává ochotu i sílu pomáhat druhým. David oceňuje jejich pomoc:
„Naproti tomu ať se zaradují
všichni, kteří tě hledají
ať hlásají tvou velikost,
kdo milují tvou spásu.“
(Žalm 70,5) Jsem Bohu vděčný za spoustu lidí, kteří mi o Bohu řekli víc svým jednáním než jen ústy. Jejich praktická pomoc je pro mne tím největším a nejsilnějším důkazem Boží existence, co znám.

            Král David si ale uvědomuje svou nedostatečnost. Pokorně vyznává:
„Já jsem ubohý a zbídačený,
   proto mi, Bože, spěchej na pomoc,
Ty jsi má pomoc, vysvoboditel,
   ozvi se rychle, Pane!“
(Žalm 70,6) Jsem ubohý a zbídačený. Mnohokrát se cítím stejně jako David, který mi znovu připomíná, že ani v takové situaci není třeba propadat beznaději. Mám možnost si svobodně vybrat, zda chci svůj život skončit v ponížení a věčné smrti, nebo v radosti z nalezení spásy v Ježíši Kristu.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Květen 15th, 2015  |  4 Komentáře

Bůh vyslýchá zubožené

05.08.15

V úvodu 69. žalmu David přirovnává svůj stav k člověku, který uvízl v bažině a postupně se noří hloub a hloub. V takové situaci je každému jasné, že ho bez cizí pomoci čeká hrozná smrt.

David je na tom podobně. Pomoc ale nečeká od kolemjdoucích. Bůh zatím mlčí a neodpovídá na jeho zoufalé volání o pomoc. Král se přesto znovu rozhoduje, že bude i v této situaci dál spoléhat na Boha a jeho pomoc:
„Já jsem na dně, ale věřím,
   že mě v tom, Bože, nenecháš.
Zas budu chválit Boží jméno,
   oslavovat je budu s vděčností.“
(Žalm 69,30+31) V posledních slovech cítím náznak toho, že i v Davidově životě byly chvíle, kdy Boha oslavoval, ale bylo to spíš ze zvyku a nešlo to od srdce.

Jeho situace i teď vypadá zoufale beznadějná. David už ale očima víry vidí vysvobození a těší se, až bude ve svatyni přinášet Hospodinu oběť chval:
„To bude Bohu příjemnější
než tucty zvířat na oltáři.“
(Žalm 69,32)

Pokud se David díval svýma očima, vypadala jeho situace beznadějně. Jakmile se ale podívá „Boží optikou“, cítí novou naději a nevidí už budoucnost tak černě. Dokonce se vytrácí i pocit, že jsou všichni na straně jeho nepřátel:
„Pokorní to rádi uvidí
a ten, kdo hledá Boha, pookřeje.
Neboť Bůh vyslýchá zubožené
a svými vězni on nepohrdá.“
(Žalm 69,33+34) Ďábel musí zuřit, když vidí, jak mu nevyšla další léčka. David se z ní dostal jen díky tomu, že nezapomněl na to, co prožil s Hospodinem. Zkušenosti z minulé doby mu pomohly znovu uvidět za černými mraky světlo Boží milosti.

Píseň, která začínala skoro jako žalozpěv, končí nádhernou oslavou Stvořitele, který pamatuje na každého, kdo ho hledá:
„Ať ho chválí nebesa i země,
   moře i každý jeho obyvatel,
neboť Bůh zachrání Sijón
   a vystaví judská města.
Jeho lid tam bude přebývat,
   ta země bude patřit jemu.“
(Žalm 69,35+36) David zpívá o území Izraele a také o jeho hlavním městě. My v tom ale můžeme vidět i Nový Jeruzalém a Ježíšovo nebeské království, které bude mít jednou centrum na naší Zemi. Chvíle, kdy se toto proroctví naplní, je blíž, než si umíme představit.

Jmena lidí, kteří si libují v utrpení druhých, budou vymazána z knihy života. Těm, kterým se zlo protiví, jsou určena závěrečná slova této písně:
„Právem dědiců zde budou vládnout
   Boží služebníci se svým potomstvem,
   navěky tu budou bydlet ti, kteří Boha milují.“
(Žalm 69,37)

Možná, že se dnes cítíme zuboženě. Nezapomínejme, že Bůh takové, jako jsme my, vyslýchá v pravý čas. Proč? Protože si přeje naše spasení.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Květen 8th, 2015  |  4 Komentáře

Baví se na účet zraněného

05.01.15

Často slýchám povzdech: „Já se neumím modlit. Můžeš mne to naučit?“ Pro mne je nejlepší školou modlitby žalmy. Od těch krátkých, jednovětých proseb, až po ty, které trvaly dlouhé desítky minut.

69. žalm mne učí, co dělat, když Bůh neodpovídá na mé volání. David už se modlí mnoho dnů a stále žádná odezva. Nenechává se tím odradit a pokračuje dál ve svém volání. Vypráví Hospodinu o všem, co právě teď prožívá. Nezapomíná ani na nepříjemné pocity:
„Viděls mé pohanění, mou potupu a bídu,
   mé protivníky máš jak na dlani.
Srdce mi puká z toho ponížení,
   znemožněný jsem až po uši.
Nejmenší soucit se mnou nikdo nemá,
   nenašel se nikdo, kdo by potěšil.“
(Žalm 69,20+21)          To si skoro ani neumím představit. Muž, kterého ještě nedávno milovaly všechny ženy v království, teď nemá nikoho, kdo by ho potěšil. Král, pro kterého by každý bojovník včera položil svůj život, je dnes najednou sám.

V takové chvíli i ta nejsladší pochoutka zhořkne:
„Namísto masa mám za pokrm žluč
a žízeň svoji octem zapíjím.“
(Žalm 69,22) David ztrácí radost ze života. Pokud by ho Bůh nyní z tohoto světa odvolal, ani by neprotestoval.

Myslí na své nepřátele a pak ve své modlitbě vysloví zvláštní přání:
„Obrať jim jejich hodování v smutek
   a jejich blahobyt jim proměň v past.
Slepotou a třesavkou je postihni,
svou nemilost jim dej pocítit, Pane,
   ať poznají tvůj rozhořčený hněv.“
(Žalm 69,23-25) Zní to až děsivě, ale jen to vypovídá, jak hrozně se David musel cítit, když vysloví něco takového. Jenže on ještě nekončí a z jeho úst vycházejí další a další ponurá přání:
„Ať zpustnou jejich pevnosti
a prázdnými stany prohání se vítr.
Vždyť na tom, koho potrestals,
jako hyeny se pasou,
na účet zraněného báječně se baví.“
(Žalm 69,26+27) Tito lidé se báječně baví na účet zraněného. Jsou jako kočka, která si hraje s chycenou myší.

Lidé, které by David nejraději proklel, jsou zrůdy. Mají radost z toho, když mohou prodlužovat utrpení umírajícího. David jejich případ raději předává Božímu soudu. Je mu z nich tak zle, že prosí nebeského soudce:
„Spočítej jim jejich nepravosti,
   své spravedlnosti je nenech uniknout.
Vymaž je, Bože, z knihy života,
   v seznamu spravedlivých vymaž jejich jména.“
(Žalm 69,28+29)

V nebi je „kniha života“. Při narození do ní Bůh zaznamenal i mé jméno. Záleží na mně, zda tam zůstane až do mé smrti. Pokud ano, budu mezi těmi, které Hospodin jednoho dne vzkřísí k věčnému životu. A já v ní chci zůstat.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Květen 1st, 2015  |  4 Komentáře

Cizincem pro své blízké

04.24.15

David se už dlouhé dny modlí a prosí Boha o pomoc. Je ve složité situaci. Jeho nepřátelé ho obviňují z něčeho, co neudělal. Jejich léčka je tak rafinovaná, že se od něho pomalu odvracejí i ti, kteří mu doposud byli oporou:
„Svým nejbližším jsem se stal cizincem,
tak mne postihla služba tobě,
urážky na tvou adresu zasahují i mne.“
(Žalm 69,9+10) David ví, že on sám není hlavním cílem nepřátel. Za tím vším, co prožívá, stojí ďábel, který chce Izrael odvést od služby Hospodinu. Král má být jen součást tohoto boje.

Život ho naučil, že hříchy je nejlépe vyznat. To samé dělá i teď. Přiznává se ke svým pochybením, aby dokázal, že to, z čeho je obviňován, není pravda. Výsledek je ale žalostný:
„Když jsem se kořil, postil a plakal,
jen mi to v jejich očích přitížilo.
Když jsem se hluboce kál,
stal jsem se terčem posměchu.
Veřejně jsem tupen, pomlouván,
opilci si o mně zpívají.“
(Žalm 69,11-13)

To, co mělo očistit jeho i Boží jméno, je zneužíváno k dalším urážkám. Stále více lidí se od něj odvrací. Co na to David? Jen znovu vyznává:
„Já se však, Bože, modlím k tobě,
   tys mi byl vždycky nakloněn.
Pro své nekonečné slitování vyslyš,
   zachraň mne pro svou pravdu.“
(Žalm 69,14) Král už dávno ví, že jediný, komu může důvěřovat, je Hospodin.

Jenže ten stále mlčí. Jakoby na svého služebníka zapomněl. Nakonec, na to hřeší i jeho nepřátelé… Bůh sice mlčí, ale Davidova modlitba neutichá:
„Vytáhni mne z bahna, dřív než utonu,
   z bezedného moře nenávisti.
Ať mne neuchvátí dravý proud,
   hlubina nepohltí, vír neumlčí navždy.“
(Žalm 69,15) David si připadá jako člověk, kterého kousek po kousku pohlcuje zrádná bažina. Zdá se mu, že za chvíli se už ani nadechne a nakonec se v tom bahně utopí.

Z vlastích zkušeností zjistil, že pocity nemusí být vždy pravdivé. Ďábel je umí zneužít k tomu, aby se nám dostal na kobylku. Přestože to vypadá, jako by se na něj Bůh vykašlal, David dál pokračuje v modlitbách a prosbách:
„Vyslyš mě, Pane, pro svou dobrotu,
   své slitování prokaž nade mnou.
Neodvracej se od svého služebníka,
   je mi tak úzko, volám o pomoc!
Přispěchej, zastaň se,
   vysvoboď a zachraň z rukou nepřátel.“
(Žalm 69,14-19)

David to nevzdává. To se od něho chci dnes učit i já. I ve zdánlivě bezvýchodné situaci má smysl čekat na Boží odpověď.
Tak proč se měl vzdávat já?

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Duben 24th, 2015  |  4 Komentáře

Ztratil jsem hlas

04.17.15

I v životě věřícího člověka přicházejí období, kdy se mu zdá, že na něj Hospodin zapomněl. Problémy se jeví větší než Boží požehnání. Přidá-li se k tomu ještě nějaká životní tragédie, modlíme se stejně zoufale, jako David:
„Vysvoboď mne, Bože!
Vody dosáhly až k mé duši.
Uvázl jsem v bezedném bahně,
strhává mne proud hluboké řeky.“
(Žalm 69,2+3) Jako malý kluk jsem jednou uvízl v bahně. Vím, jaký je to pocit, když nemůžete vytáhnout nohy. To, co David prožíval, muselo být proto hodně vážné.

Modlitba za modlitbou stoupá k nebi, ale stále žádná reakce:
„Neustálým voláním jsem vysílený,
   ztratil jsem hlas.
Bože můj, mé oči pohasly,
   jak tě neustále vyhlížím.“
(Žalm 69,4) Už jste někdy ztratili hlas? Já poprvé ještě jako dospívající kluk. Dostal jsem se na fotbalový stadion a tehdejší TJ Gottwaldov jsem fandil tak vehementně, že jsem pak tři dny jenom sípal.

David ale nebyl fotbalový fanda. Hlasivky mu vyčerpalo neopětované volání k Bohu. Má pocit, že čím víc se modlí, tím je to horší:
„Více než vlasů na mé hlavě je těch,
kdo mne bez příčiny nenávidí.
Proti mně stojí mocní
a chtějí mne odsoudit.
Vymáhají na mně to, co jsem nevzal.“
(Žalm 69,5)

„Jak to, že Bůh mlčí? Proč už nezasáhne? Vždyť přece musí vědět, že zrovna v tomto jsem nevinně.“ Takové myšlenky nenapadají v podobných situacích jen nás:
„Bože, ty znáš moji pošetilost
   a žádné z mých pochybení
   před tebou není skryto.“
(Žalm 69,6) David ví, že není svatý. Je mu jasné, že Bůh má zmapované všechny jeho hříchy. Nakonec, vždyť je poctivě vyznává na svých modlitbách a ani teď je netají. Proto ho mrzí Boží dlouhé mlčení.

Přestože Hospodin na Davidovo volání nereaguje, král nepřestává věřit, že modlitby nakonec přinesou své ovoce. Má přitom jednu obavu, která ho možná trápí ještě víc než to vše, co musí zakoušet díky svým nepřátelům:
„Dej, Bože, abych nezklamal ty,
   kdo v tebe doufají.
Nechť kvůli mně nejsou zahanbeni,
   kdo tebe, Pane Bože, hledají.
Pro tebe, Bože, snáším pomluvy,
   stín hanby padl na mou tvář.“
(Žalm 69,7+8) David ví, že ho sledují lidé, kteří ještě víc než jeho nenávidí Hospodina. Bojí se, aby neudělal něco, co by jim dalo do ruky argument v jejich protibožském tažení. Prosí Stvořitele o sílu, aby obstál a oslavil jeho jméno. Přemýšlím, co dnešní den čeká mne. Nevím to, ale chci dnešek prožít tak, abych Hospodinu neudělal ostudu.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Duben 17th, 2015  |  4 Komentáře