Pastorův blog

Nenech nás ve spárech dravce

08.29.15

            V předchozí části autor tohoto žalmu vzpomíná na slavnou minulost svého národa. Realita je ale úplně jiná. Židé jsou jako zajatci roztroušeni po celé Babylonské říši.

            K čemu jsou slavné dějiny, když je člověk přestěhován do cizí země, kde na něj všichni hledí jako na toho, který je má připravit o kus jejich chleba? Navíc, obyvatelé Babylonu dávají Židům jasně najevo, kdo je vítěz a kdo poražený. S velkou radostí urážejí Hospodina a připomínají, že všechny posvátné předměty z jeruzalémského chrámu už slouží babylonským božstvům.

            Autor 74. žalmu nad tím přemýšlí. Trápí ho to, a proto volá k Bohu:
„Což neslyšíš ten posměch nepřátel?
Rouhání bláznů udělej už konec.“
(Žalm 74,18)

Každý, kdo už zažil rouhání bezbožných lidí, ví, o čem autor žalmu píše. V takové chvíli ztrácíme trpělivost a přejeme si rychlý a tvrdý Boží zásah. Zapomínáme, že jen Hospodin vidí do srdce těch, kteří nám ubližují a vysmívají se naší víře i našemu Stvořiteli. Proto bychom měli v pokoře nechat na něm, kdy a jak zasáhne. Možná díky jeho trpělivému čekání někdo z těch „zlých“ pochopí svůj omyl a přidá se nakonec k nám.

            Ten, kdo se cítí sám a ještě k tomu utlačovaný a pronásledovaný, může mít pocit, že na něj Hospodin zapomněl a nechal ho napospas zlu. Podobně se cítí i autor tohoto žalmu, který pokračuje zoufalým voláním:
„Jsme tvojí hrdličkou,
nenech nás ve spárech dravce.
k našemu ponížení nebuď lhostejný.“
(Žalm 74,19)

Nedávno jsem viděl poštolku, která ulovila holuba. Vše se odehrávalo pár metrů ode mne a já tomu holoubkovi neměl jak pomoci. Žijeme na planetě, která díky nám upadla do otroctví zla. Bez Hospodinova zásahu jsme na tom stejně jako holub ve spárech poštolky.

            Žalm píše Žid. Připomíná Bohu závazek, plynoucí z uzavřené smlouvy:
„Ty jsi nám slíbil, že nás budeš chránit,
proveď nás kolem doupat násilí.
Nenech nás znovu zahanbit a hubit,
dej, ať z úst ponížených vytryskne ti chvála.“
(Žalm 74,20+21)

Je pravda, že Hospodin slíbil izraelskému národu svou ochranu. Mělo to ale jeden háček. Bude je chránit, pokud na něj oni budou spoléhat na sto procent. Jen na něj a nikoho jiného – ani na sousedy a jejich božstva. Jenže to Izrael většinou dlouho nevydržel a Bůh proto musel svou ochranu na čas odejmout.

            Jak z toho problému ven? Jedinou cestou ke svobodě je pokora před Hospodinem. Přiznat své selhání a svěřit svůj soud do jeho rukou:
„Vstaň, Pane, k soudu, jde o tvoje právo!
Má se snad lotr chvástat vítězstvím?
Slyšíš tu vřavu, jak se stále vzmáhá?
Zatoč s tou cháskou, jak si zaslouží.“
(Žalm 74,22+23) Není snadné uznat pokorně svůj hřích ani lehké být trpělivý, když se vysmívají mé víře. Proto denně prosím Ježíše, aby mi dal obojí. Bez Ježíše jsem ztracen. Díky, Pane.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Srpen 29th, 2015  |  4 Komentáře

Bože, tvé slovo je věčné

08.22.15

            V době babylónského zajetí vzpomínají Židé na doby, kdy je ještě vedl Hospodin. Vedl je, protože mu to dovolili. Jenže díky svému odpadnutí pak o svou zemi přišli. Teď jsou v cizí zemi a mohou už jen vzpomínat na zázraky, kterými hned od začátku jejich cesty dokazoval Hospodin svou moc:
„Svou mocí rozdělil jsi moře,
egyptské modly vydal jeho vlnám,
a nilský netvor se stal potravou
divé sběři na poušti.“
(Žalm 74,13+14) Faraonovo vojsko se utopilo v místě, kterým Židé přešli suchou nohou. Voda se jen zase vrátila na své místo. Včerejší otroci jsou najednou svobodní, zatímco jejich otrokáři jsou mrtví.

            Tím to ale nekončí. Mohou vzpomínat i na další zázračné události. Třeba na to, jak tomuto milionovému zástupu došla na poušti pitná voda. Vypadalo to na pořádný průšvih, jenže to by jejich Bohem nesměl být Hospodin:
„Byls to ty, kdo ze skály dal vodu,
když stály v cestě řeky, vysušil jsi je.“
(Žalm 74,15) Díky tropickému létu si možná už i my dokážeme představit, jaké to muselo být, když obrovskému zástupu osvobozených Židů začala docházet voda. Pokud se teplota vyšplhá nad 300 C, začíná člověk bez vody brzy ztrácet síly a s tím i dobrou náladu. Ten, kdo někdy zažil, co to je jít alespoň půl dne rozpálenou krajinou bez vody, pochopí i to židovské reptání.

            Oba dva příklady, které autor žalmu připomíná, dokazují, že Bůh si umí poradit nejen s tím, když je vody příliš mnoho, ale i s tím, když není žádná. Navíc nám tím Hospodin připomíná, že nelže, když se nám představuje jako Stvořitel.

            Hospodin je Stvořitel, jeho dílem není jen naše planeta a život na ní, ale celý vesmír. Proto autor této písně zpívá:
„Bože, ty vládneš dnem i nocí,
měsíc i slunce jsou tvým dílem.
Tys rozmístil pouště, oceány, horstva,
tys určil zimy s létem střídání.“
(Žalm 74,16+17) Spousta lidí a mezi nimi i stále více křesťanů se vzdává víry v pravdivost Bible. Zprávu o stvoření světa posouvají mezi legendy. Není to podle nich popis toho, co se skutečně stalo, ale jen pokus člověka o vysvětlení počátku naší existence.

            Možná si neuvědomují, že tímto zpochybňováním Božího stvořitelského díla dělají lháře z toho, kdo jim dal život a také prostředí, v němž žijí. Samotný Ježíš se v knize Zjevení představuje: „Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího.“ (Zjevení 3,14) Možná není nezajímavé, že se takto představuje církvi v Laodikeji, která symbolizuje křesťany v době konce.

            Víra v to, že za naší existenci stojí svrchovaný vládce vesmíru dodává našemu životu věčný smysl. Nejsme jen jedním z živočišných druhů na naší planetě. Jsme Bohem stvořeni k tomu, abychom žili věčně v jeho království. Podle „vědy“ je stvoření nesmysl. Bůh ale stojí nad vědou a umí i to, co věda zatím nezvládá. Proto se vyplatí věřit slovu Boha, který je věčný a neměnný.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Srpen 22nd, 2015  |  4 Komentáře

Není, kdo by kázal

08.15.15

            V 6. století před Kristem nastala židovská apokalypsa. Chrám je zničen. Židé nemají kde přinášet oběti. Pomalu jim dochází, jakou chybu udělali, když nebrali vážně proroky, které k nim Hospodin posílal dlouhá desetiletí. Teď jsou v poutech odváděni do zajetí a cestou hořekují:
„Rozhodli se nás vyhubit a všechny synagogy
po celé zemi v popel proměnit.“
(Žalm 74,8) Není se co divit. Židé byli přesvědčeni o své výlučnost. Jsou přece Boží lid, tak se jim nemůže nic stát. Bůh vždycky varoval, ale nakonec jim stejně projevil svou milost. Zvykli si brát jeho trpělivost jako souhlas s tím, co dělali.

            Jenže i Boží trpělivost má své meze a teď najednou poznávají, jaké to je, když Hospodin odejme svou ochranou ruku nad těmi, kteří raději spoléhají na pomoc pohanských božstev než na svého Stvořitele:
„Svatyni nemáme a není, kdo by kázal,
nikdo nám neřekne, kdo zastaví tu zkázu.
(Žalm 74,9) Tak dlouho ignorovali poselství Božích proroků, až jsou najednou v situaci, kdy nemají nikoho, kdo by jim řekl, co je čeká. Mohou jen vzpomínat na to, co říkali Boží muži, kteří přicházeli v Božím jménu: „Co to vlastně kázali ještě před tím, než jsme je vyhnali a mnohé z nich i povraždili?“

            Někteří zajatci přemýšlí a vzpomínají. Matně si vybavují poselství, které předpovídalo zajetí v délce sedmi desetiletí. Jiní volají k Bohu a rozhořčují se nad tím, že ještě nezasáhl proti babylónským vojákům:
„Bože, jak dlouho budeš trpět tohle rouhání?
Jak dlouho se ti budou vysmívat?
(Žalm 74,10) Je zvláštní, jak je najednou trápí obava o to, aby se Bohu nikdo nevysmíval. Oni svým životem Hospodina uráželi dlouhá desetiletí a teď se rozčilují, že Bůh okamžitě nezasáhl vůči těm, kdo zničili chrám a vysmívají se jejich Bohu.

            Většina zajatců v tom má jasno. Ví, co Bůh musí udělat a nejlépe hned:
„Nenech svou ruku zahálet,
ať na ně dopadne tvá pěst.“
(Žalm 74,11) Nevím jak vy, ale já se v tom vidím. Mnohokrát jsem se rozhořčoval, když se dělo něco, co se mi nelíbilo. Horlil jsem „pro Hospodina“ a neuvědomoval si, že se sám často podobám těm, vůči kterým bylo mé horlení namířeno.

           Už vás někdy trápilo, když na vás dopadla „Boží pěst“?
Už vás někdy trápilo, že „Boží pěst“ nedopadla na ty, co by si to zasloužili víc než vy?
Tyto pocity velice dobře znám. Proto jsem rád, že je 74. žalm součástí mé Bible. Bůh mne chce oslovit a připomenout mi, že bych měl naslouchat jeho slovu nejen když mne chválí, ale i když přináší poselství, které se mi zrovna dvakrát nelíbí.

            Místo žehrání a horlení proti těm, kteří jsou podle mne horší než já, bych si měl raději připomínat vše dobré, co jsem s Hospodinem prožil. Jsem rád, že mohu stejně jako autor 74. žalmu vyznávat:
„Vždyť ty jsi náš král už odedávna,
mnohokrát jsi byl naší záchranou.“
(Žalm 74,12)

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Srpen 15th, 2015  |  4 Komentáře

Znesvěcený chrám

08.07.15

  1. žalm byl napsaný po porážce Judska babylónskou armádou. Chrám je zničen. Z židovské chlouby zůstaly vypálené trosky. Bůh po desetiletí varoval svůj lid, Židé ho však nebrali vážně a dál koketovali s pohanskými božstvy.

            V 6. století před Kristem Hospodin naplnil svá varování. Judsko padlo a většina obyvatel se ocitla v zajetí. Teprve tehdy Židům došlo, že to Bůh myslel vážně. Bůh jim předem oznámil, že toto zajetí bude trvat sedmdesát let. Oni si ale mysleli, že to Bůh tak dlouho nevydrží. Proto se brzy začínají ptát:
„Stále se na nás budeš hněvat, Bože?
Jsme jako ovce, které bije pastýř.“
(Žalm 74,1) Možná se nám zdá, že to, co tu zpívá autor písně, je troufalé. Pokud ale budeme upřímní a podíváme se pozorně do své minulosti, zjistíme, že se často ptáme stejně.

            I my jsme Boží lid, součást Ježíšovy rodiny. Nelíbí se nám, když se setkáváme s důsledky našich hříchů. Máme pocit, že to trvá dlouho. Netrpělivě prosíme o projev Boží milosti:
„Rozpomeň se na svůj vyvolený národ,
který jsi ze zajetí vyprostil, na svoje dědictví,
na svatou horu, svůj příbytek Sijón.“
(Žalm 74,2) Skoro to vypadá, jako by chtěl autor s Hospodinem smlouvat. Ale ruku na srdce, neděláme někdy totéž i my sami? Nesnažíme se i my někdy mluvit Bohu do jeho svědomí?

            Židé poukazovali na stav místa, ve kterém dřív přebývala Hospodinova sláva:
„Vidíš, jak je tam všechno pusté?
Ze svatyně zůstaly jen trosky.“
(Žalm 74,3) Umím si představit slzy Židů, kteří jsou v poutech odváděni do Babylónu a cestou procházejí okolo zříceniny chrámu. Jejich přemožitelé ukazují na trosky a pokřikují, že zabili i Hospodina.

            A ono to vypadá jako pravda. Tam, kde dřív mohl vstoupit jen kněz, teď pobíhají pohané a hledají zbytky zlata, které se v tom žáru rozteklo:
„Nepřítel se rozkřikuje ve tvých prostorách,
své vítězné pomníky tam postavili.“
(Žalm 74,4) Na ruinách chrámu vojáci staví pomníčky svým božstvům a Hospodin k tomu mlčí.

            Mezi pohanskými pomníčky se proplétají hledači pokladů, kterým není nic svaté. Říkají si, že bůh, který dovolil zničení svého chrámu, jim už neublíží:
„Udatní pašáci se rozháněli sekerou,
v kácení a ničení se předháněli,
otloukli krásu, řezby palicemi omlátili,
svatyni podpálili, tvůj chrám znesvětili.“
(Žalm 74,5-7) Musel to být smutný pohled, když Nebúkadnesarovi vojáci plenili chrám.

            Při čtení tohoto žalmu se musím ptát: „Proč ho později Židé zařadili do svých posvátných Písem? Nemohli o této ostudě pomlčet? Vždyť další generace by časem zapomněly!“ Věřím, že redaktory, kteří kompletovali knihu Žalmů, vedl duch svatý. Přál si, aby i tato smutná píseň byla v Bibli.

            V Bibli je spousta proroctví, která se vztahují na současnost. Mám dvě možnosti – počítat s jejich naplněním, nebo je ignorovat. Židé proroky přehlíželi a tento přístup se jim nevyplatil. Ďábel se dnes snaží o to, abych udělal stejnou chybu. Chci se poučit z chyb Božího lidu. Proto prosím Boha o sílu i moudrost.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Srpen 7th, 2015  |  4 Komentáře

Choval jsem se jako hovádko…0

07.31.15

Autor 73. žalmu měl problém se závistí. Nechápal, jak je možné, že se svévolník může mít lépe než bohabojný člověk, kterému Hospodin slibuje své požehnání. Vřelo to v něm jako v papiňáku a málem i vybuchnul.

Díky tomu zjistil, že se v něm ze závisti pomalu rodila nenávist a vztek. Ještě že s tím vším přišel včas do svatyně, kde mu Bůh ukázal, jak je naivní. Teď, s odstupem času, vzpomíná:
„Když ve mně závist hlodala
a měl jsem na ně vztek,
byl jsem jen hlupák, co nic nechápe,
choval jsem se jako hovádko.“
(Žalm 73,21+22) Nevím, jak byste se cítili, kdybych o vás řekl, že se chováte jak hovádko. Zde to autor žalmu píše sám o sobě. Je vzácně sebekritický. Nevím, zda bych dokázal něco podobného.

Tahle krize je už ale minulostí, a proto píseň pokračuje dál:
„Přesto ti ale patřím a chci dál zůstat s tebou,
   tebe i dál se držet za ruku.
Povedeš mne podle své vůle,
   nakonec mne přijmeš do své slávy.“
(Žalm 73,23+24) Pobyt ve svatyni dává autorovi možnost pochopit rozdíl mezi zbohatlým svévolníkem a jím. Zatímco ten první zahyne, jeho čeká věčný život. Navíc se stane součástí Boží slávy.

Autor ví velice dobře, jak křehká je jeho víra. Proto vyznává:
„Koho bych měl v nebi, když ne tebe, Bože?
Nic jiného mne ani netěší.
Mé tělo chřadne, srdce slábne,
má věčná jistota je jenom Bůh.“
(Žalm 73,25+26) Když jsem byl mladý, tak jsem věřil, že vše zvládnu sám. Měl jsem dost síly. Tolik, že bych se o ni mohl dělit. S přibývajícími léty se to ale postupně mění. Sil ubývá a tak si stále více uvědomuji, že na to, co je přede mnou, už prostě nestačím.

Dobře je na tom ten, kdo si přizná, že mu ubývá sil a přichází je čerpat k Bohu. Hůř dopadnou ti, kteří dál spoléhají sami na sebe:
„Ti, kdo od tebe se vzdálí, tebe opustí,
zahynou navždy pro svou nevěrnost.“
(Žalm 73,27) Často slýchám, že by Bůh nemusel být tak zlý. Prý by mohl dát věčný život všem. Jenže, bylo by to řešení? Mohli by svévolníci žít v zemi, kde je pevný řád? Uměli by respektovat daná pravidla? Asi ne. Pokud by je k tomu Bůh přinutil, nebyl by to pro ně ráj, ale spíš by si připadali jako v pekle.

Zcela jinak se v Boží blízkosti cítí člověk, který pochopil, že štěstí není v tom, co má, ale v tom, kam patří – do Boží nebeské rodiny. To je i případ autora tohoto žalmu:
„Mně je však nejlíp v Boží blízkosti.
Hospodin je má jistá, pevná skrýš,
jinak by tahle píseň vůbec nevznikla.“
(Žalm 73,28)

Spousta křesťanů se neumí radovat už zde, na této zemi. Věří, že štěstí přijde až v nebeském království. Pokud miluji Boha, mohu být šťastný hned, protože můj nebeský Otec je se mnou už teď.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Červenec 31st, 2015  |  4 Komentáře

Kudy z louže ven …

07.24.15

            Autor 73. žalmu hned v jeho úvodu připomíná, že stačilo málo a mohl sejít z cesty, která vede do Božího království. Co bylo příčinou? Závist vůči těm, kteří hřeší, mají se lépe než on a navíc se zdá, že jsou v pohodě a nic je netrápí.

            Nakonec to ale neudělal. Uvědomil si, že být součástí Boží rodiny je pro něj víc, než to, co získali různí svévolníci a nepoctivci:
„Kdybych se ale přidal k jejich straně,
z Boží rodiny bych se vyloučil.“
(Žalm 73,15)

            Přestože zůstal na „správné cestě“, ten problém mu dál vrtal v hlavě. Jak je možné, že se má svévolník lépe než ten, komu Bůh slibuje požehnání? Odpověď našel na místě, kde to nečekal:
„Marně jsem hledal, kudy ven z té louže,
   rozumem na to člověk nestačí.
Až ve tvé svatyni mé oči uviděly,
   jaké konce jsi pro ně připravil.“
(Žalm 73,16-17) Většina křesťanů opomíjí čtení Starého zákona. Věří, že si vystačí se čtením Nového zákona. Jenže jsou otázky, které Nový zákon neřeší, protože jeho pisatelé předpokládají, že čtenář zná židovská Písma. Možná i proto se v křesťanství šíří třeba tolerance k víře v převtělování jako cestě ke konečné vesmírné spravedlnosti.

            Přitom by stačilo tak málo – číst i ty části Písma, které nám pomáhají pochopit v Novém zákoně to, co vysvětluje ten Starý. Poznání izraelské služby ve svatyni nás chrání před zbytečným blouděním, které může skončit ve slepé uličce a v horším případě i ztrátou víry v Hospodina a tím i spasení:
„Po kluzkých cestách je necháš jít dál,
však na konci je propast pohltí.“
(Žalm 73,18) Bůh nám dává svobodu. Nechal pro nás napsat Bibli a teď předpokládá, že v ní budeme hledat Boží slovo pro situaci, ve které se právě nacházíme. V opačném případě nám hrozí velký problém. Skončíme stejně, jako ti, kdo se rozhodli jít cestou svévole:
„V ten okamžik je hrůza ochromí,
   až do zkázy se budou propadat.
Všecko, co žili, uletí jak sen,
   jak přelud, kterým, Bože, pohrdneš.“
(Žalm 73,19+20) Někdy stačí zlomek času, aby se vše obrátilo naruby. Nehoda, nemoc, změna systému… Spoustě lidí se v jednom okamžiku zhroutil jejich sen jako domeček z karet.

            Autor 73. žalmu přiznává, že záviděl. Jenže pak si během svatyňové oběti uvědomil, že vlastně nemá co závidět. Pochopil, jak byl naivní:
„Když ve mně závist hlodala
a měl jsem na ně vztek,
byl jsem jen hlupák, co nic nechápe,
choval jsem se jako hovádko.“
(Žalm 73,21+22) Není snadné odolat ďáblovu svodu, když se těm, kteří jdou jeho cestou tak daří. Závist z nás dělá hlupáky a hovádka. Bible nám ale odhaluje pravdu o boji mezi dobrem a zlem. Díky svatyni můžeme pochopit, jak vše nakonec dopadne. Přestože to tak zatím nevypadá, vítězem bude Bůh. Zvítězit s ním můžeme i my.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Červenec 24th, 2015  |  4 Komentáře

Pozor na slova, která páchnou.

07.17.15

            V 73. žalmu se jeho autor zabývá tím, jak lehce by se mu mohlo stát, že začne závidět lidem, kteří zbohatli nepoctivě. Nám jeho další slova mohou znít jako odsuzování zbohatlíků. Já osobně si ale myslím, že je to jeho způsob obrany před touto nezdravou závistí. Dívá se na tyto „zlatokopy“ a přemýšlí nad jejich způsobem života:
„Pýchu a zpupnost mají na čele,
   násilí a krutost jsou jejich oděvem.
Z odulých tváří těžce poulí oči,
   všecičko mají, nač jen pomyslí.
Jsou zkažení a jejich slova páchnou,
   arogantně se v pýše předhání.“
(Žalm 73,6-8) Už jste se někdy setkali se slovy, která páchnou? Nemám na mysli lidi, kteří zapomněli na kartáček. Myslím ty, z jejichž úst vycházejí slova, která kdyby se zhmotnila, tak by kolem nich byla žumpa. Nebo ty, kteří mluví stále jen o sobě. Lidová moudrost říká, že „samochvála smrdí“. Myslím, že na tom i něco je.

            Nejhorší ale je, když se takový nepoctivě zbohatlý člověk ohání Bohem:
„Ano, i nebe do pusy si berou,
nic svatého není jejich jazyku.“
(Žalm 73,9) Mám pocit, jako by tato píseň byla o dnešním světě. Nemáte pocit, že dnes už není žádné tabu? Jen proto je možné beztrestně urážet cokoli a kohokoli. Byla doba, kdy zlodějem každý opovrhoval. Dnes se zbohatlíci chlubí i tím, jak napálit finanční úřad:
„Lidem se tyhle troufalosti líbí,
plnými doušky špínu hltají.
Bůh to prý stejně nikdy neuvidí,
vždyť je tak daleko, tak proč se bát:
Tak chytráci si, aniž pohnou prstem,
hrabou jmění víc a víc.“
(Žalm 73,10-12) A pak prý, že Bible je zastaralá, nemoderní a neaktuální kniha. Znám spoustu lidí, na které tento popis padne přesně jako smoking od toho nejlepšího krejčího.

            Člověk se na to vše dívá a najednou ho napadne otázka:
„Že bych se tedy zbytečně choval čestně
a čisté ruce sám si zachoval?“
(Žalm 73,13) Má to vůbec nějaký smysl, žít poctivě? Vyplatí se to? Tyto otázky se vkrádají do naší mysli vždy, když přijde období problémů a starostí. Čas, kdy máme pocit, že se nám lepí smůla na paty:
„Den po dni se na mě sypou jen rány,
   od rána se bojím,
   co zlého mne dneska potká.“
(Žalm 73,14) Jsou období, kdy se cítíme podobně jako Jób. Máme pocit, že se do nás trefují všechny síly zla. Důsledkem toho se můžeme začít ptát sama sebe: „Má to vše vůbec nějaký smysl?“

            Líbí se mi odpověď, kterou nabízí tento žalm:
„Kdybych se ale přidal k jejich straně,
z Boží rodiny bych se vyloučil.“
(Žalm 73,15) Někdy nám zůstává jen víra, že patříme do Boží rodiny. To je dost silný důvod k tomu, abych to nevzdal. Zůstat součástí nebe je pro mne víc než zlato všech nepoctivých zbohatlíků.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Červenec 17th, 2015  |  4 Komentáře

Dobré bydlo ze zločinů

07.10.15

            Stává se vám někdy, že se ráno probudíte a máte plné srdce chvály? Prostě najednou máte potřebu chválit Boha za jeho dobrotu a vše, co jste díky němu mohli prožít? Pokud ano, pak určitě správně pochopíte pohnutky autora 73. žalmu, který cítí potřebu zpívat o tom, jaký je jeho Bůh:
„Jak je Bůh dobrý k Izraelcům,
   kteří si zachovali čisté srdce.“
(Žalm 73,1) Autor hned v úvodu upozorňuje na jednu důležitou skutečnost: „Ano, Bůh je dobrý. Je dobrý ke všem, ale ti, kteří mají čisté srdce, si to uvědomují mnohem silněji než ostatní.

            Souhlasíte? Také si uvědomujete, že tu Boží dobrotu cítíte silněji, když se zabýváte tím, co je dobré? Také po pádu do hříchu najednou vnímáte Boha trochu jinak? Něco podobného zřejmě zažil i muž, který složil tuto píseň:
„Málem jsem se z nich sám vyloučil,
   málem jsem uhnul z Boží cesty.
začal jsem závidět darebákům,
   co dobré bydlo mají ze zločinů.“
(Žalm 73,2+3) V každé době se najdou dva typy bohatých lidí. Ti první přišli s něčím, co ostatním chybělo, a díky tomuto nápadu postupně zbohatli. Ti druzí mají svá tučná konta díky tomu, že dokázali obírat ty druhé a někdy i nás. Jako křesťané dobře víme, že bohatství, které člověk získá nečestně a nemorálně, štěstí nepřináší. Přesto, mohli bychom říct s čistým svědomím, že jsme těm darebákům to „dobré bydlo“ nikdy nezáviděli?

            Zatímco my jsme poctivě každé ráně ještě za tmy vstávali do práce, oni vyspávali až do oběda a pak se víc bavili, než pracovali. Oni rozhazovali tisíce, my počítali každou korunu. Ale nejhorší je, že to není vše. My jsme se snažili myslet na budoucnost, na své děti… A oni?
„Smrt – ta je ani trochu nezajímá
vždyť jejich těla překypují zdravím.“
(Žalm 73,4) Člověk se někdy bojí o to, zda neskončí na dlažbě, bojíme se toho, z čeho by pak žila naše rodina. Trápíme se vším možným a i když se snažíme žít zdravě, najednou máme pocit, že ti, co jdou z jednoho mejdanu na druhý, jsou zdravější než my.

            Nejhorší je, když se v podobném prostředí snažíme vychovávat naše děti k pracovitosti, poctivosti a zodpovědnosti, ale děti vidí něco úplně jiného:
„Prací se vůbec nehodlají špinit,
   trestu šikovně dokážou vyklouznout.“
(Žalm 73,5)

            Je to už skoro dvacet let. Syn mi nadšeně vyprávěl, co vše za poslední rok koupil táta jeho kamarádovi. Pak se zeptal: „Proč nemáme také tolik peněz?“ Chvíli jsem přemýšlel a v duchu se modlil. Tušil jsem, že ty peníze nebyly poctivé. Kamarádův táta už byl zavřený za vaření pervitinu. Jak to ale vysvětlit malému klukovi? Už ani nevím, co jsem mu tehdy řekl. Bůh odpověděl na mé volání o pomoc a ze synovy reakce jsem nabyl dojem, že pochopil.

            Jsem rád, že je v Bibli i tento žalm. Hovoří o něčem, co dobře znám. Nejsem v tom sám. Problémy s touho hloupou závistí má každý, kdo se snaží si uchovat čisté srdce. Řešením je přijít s těmito pocity k Bohu a on si s tím už poradí. Hospodin nás dobře zná. Ví, jaké myšlenkové pochody se honí naší hlavou. Je náš Stvořitel. Proto se vyplatí mu důvěřovat.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Červenec 10th, 2015  |  4 Komentáře

Ponížení najdou zastání

07.03.15

  1. žalm je modlitbou mladého krále, který si uvědomuje, že je před ním úkol, na který sám nestačí. Proto prosí Hospodina o moudrost a o pomoc. Minule jsme se zastavili u části, v níž Šalomoun prosil o to, aby mu Bůh dal stabilní vládu a pomohl mu získat respekt u okolních národů.

            Proč právě taková prosba? Jde Šalomounovi o vlastní slávu, nebo má na mysli něco jiného? Pokračování jeho modlitby napoví:
„Vysvobodí z nouze ty, kteří úpí,
ponížení u něj najdou zastání.“
(Žalm 72,12) Král přemýšlí o lidech, kteří trpí nouzí a mnozí jsou dokonce v otroctví. Pokud získá silný vliv nejen uvnitř Izraele, ale i za jeho hranicemi, chce tyto lidi osvobodit a dát jim šanci na nový život ve společnosti, kde je nikdo nebude ponižovat.

            Jak si to představuje? Šalomoun má krásnou vizi:
„Ubohý a bídný najde u něj soucit
   a chudé vysvobodí z jejich strádání.
Vykoupí zajaté z rukou násilníků,
   nedovolí prolít jejich vzácnou krev.“
(Žalm 72,13+14) Život obyčejných lidí neměl tehdy velkou cenu. Pro panovníky byli muži „cínovými vojáčky“, které bylo možné obětovat, a ženy byly stroje na rození nových vojáků. Šalomoun to ale vidí jinak. Pro něj má i krev otroků nesmírnou cenu.

            Je možné, že když se Šalomoun této vize držel, jeho poddaní zpívali:
„Kéž mu Bůh dopřeje předlouhá léta!
   Zlato mu přinesou z daleké Šeby,
   budou mu žehnat a modlit se za něj.“
(Žalm 72,15)

            Šalomoun si přál, aby jeho země žila v míru a bezpečí. Chtěl, aby se i jeho poddaní měli dobře. Proto prosí Boha o požehnání a hned dodá, jak si ho představuje:
„Postačí rozhodit zrní jen hrstku,
klasy se urodí jako hustý les,
i města rozkvetou jak luční kvítí.“
(Žalm 72,16) Pokud je Bůh na naší straně, pak i to málo, co jsme schopni udělat, přinese nádhernou úrodu. A my můžeme přemýšlet o tom, jaké jméno má Šalomoun na mysli v dalším části modlitby:
„Jeho jméno bude trvat věčně,
   tak, jako slunce září z oblohy.
Národy země si jím budou žehnat,
   nad krále je povýší i nad bohy.“
(Žalm 72,17)

            Aby všem bylo jasné, komu vděčí za to vše, král v závěru prohlásí:
„Požehnaný Hospodin, Bůh Izraele,
jediný Bůh, jenž koná divy.
Požehnané na věky to slavné, svaté jméno,
ať jeho sláva vesmír naplní.
Amen. Amen. Staň se tak a ne jinak.“
(Žalm 72,18+19)

            Bůh mne staví před nové výzvy. Je na mně, jak se k nim postavím. Pokud ho přizvu ke spolupráci, uspěji. Ani pak bych ale neměl zapomínat, komu vděčím za svůj úspěch, abych s Boží pomocí mohl počítat i příště.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Červenec 3rd, 2015  |  4 Komentáře

Ať je král jako déšť

06.26.15

            Život před nás staví stále nové výzvy. Na některé si troufáme, z jiných máme strach. Král Šalomoun se ocitá na Izraelském trůnu. Přestože ho jeho otec připravoval na převzetí vlády, když se tak stalo, mladý král dostává strach. Obává se toho, že tento úkol nezvládne.

            Jednoho dne se obrací na Hospodina s prosbou o pomoc. Říká mu vše, co mu leží na srdci. Ve druhé části své modlitby prosí:
„Král ať se těší úctě, která nepomine,
   tak jako slunce s měsícem tu stále trvají.“
(Žalm 72,5) Při změně „vedoucího“ mají lidé vždy zvláštní očekávání. Šalomoun nastupoval po svém otci Davidovi, který byl velmi oblíbený. Mladý král věděl, že to nebude mít snadné. Lidé v něm viděli Davidova syna a očekávali, že bude stejně dobrý jako jeho otec.

            Jenže Šalomoun nebyl zkušený válečník, nebyl vychytralý diplomat jako jeho táta. Byl mladý a nezkušený. Přesto věděl, že bude záležet na něm samotném, zda naplní očekávání poddaných, nebo je zklame. Netroufá si na to sám, a proto se ve své modlitbě obrací na Hospodina a prosí o pomoc:
„Ať je král jako déšť,
který se snáší na posečenou louku,
jako hojná rosa na vyprahlou zem,
dokud měsíc trvá na obloze.“
(Žalm 72,6-7) Netouží po tom, aby vládl tvrdou rukou. Chce klidnou vládu, která přinese jeho zemi a všem jejím obyvatelům požehnání. Proto se přirovnává k dešti a rose.

            Ví, že k takovému stavu potřebuje silné vojsko, protože jen tak bude mít Izrael pokoj od sousedních nepřátelských národů, které by Izrael nejraději zničily. Bylo mu jasné, že si musí udržet u těchto nepřátel stejný respekt, jaký získal David. Je mu jasné, že pro to bude muset možná i bojovat:
„Od moře až k moři bude zemi vládnout,
od řeky až na sám konec pevniny.“
(Žalm 72,8) Šalomoun netoužil po boji. Nebyl válečník jako jeho otec. Chtěl upevnit mír a pokojný život. Možná i proto prosí Hospodina o moudrost. Je mu jasné, že moudrá rozhodnutí jsou někdy mocnější prostředek než sebevětší armáda.

            Šalomoun dále vyslovuje přání, které se na něm později naplní:
„Pokoří se před ním zvěř i kočovníci,
   nepřátelé budou před ním líbat prach.
Vládcové Taršíše, Šeby, Sáby i ostrovů
   pošlou mu dary, odvedou daně.
Králové všech zemí pokloní se před ním, 
   sloužit jemu budou všechny národy.“
(Žalm 72,9-11) Pokud bychom si v Bibli přečetli příhody z Šalomounova života, zjistili bychom, že Bůh Šalomounovi jeho prosby naplnil. Izraelský král se ve své době stal panovníkem, který hýbal figurkami na politické „šachovnici“ – a to vše nejvíc díky moudrosti, kterou dostal od Hospodina.

            Šalomoun je příkladem toho, že moudrost je silnější než zbraně. Chci-li žít se svým okolím v míru a pokoji, pak musím i já prosit Boha o dar moudrosti.

Vložil: Vlastimil Fürst kdy: Červen 26th, 2015  |  4 Komentáře